15. leden roku 2020 po Kristu - Druhý příchod

Ano. Tento den se má vepsat do dějin lidstva i celého vesmíru. To ovšem zatím nevím, protože dnešního rána teprve přijímám výzvu od Kristových služebníků k návštěvě nitra Země.

Nečekaně se mi ovšem kupí neodkladné duchovní povinnosti, pomoc zemřelému, telefonáty, takže z domu se vydávám bez oběda až krátce po poledni. Tělo nechávám stát a promrzat před stromem, mým oblíbeným kaštanem, a mizím rychle v útrobách naší planety. Jsem rychle přibližován k Plejáďanům, jež mi suše oznamují, že se musíme rozloučit, že naše spolupráce končí. Vůbec nemohu pochopit, co to slyším, a hlavně proč.  Dělám něco špatného? Mé jemnohmotné hrdlo se stahuje lítostí, svět se bortí a můj život končí, protože už nemá smysl žít.

Náhle vidím na tvářích bílých přátel úsměv, a začíná mi docházet jejich smysl pro ironii a humor. Teď už rozumím, že si ze mě dělají legraci. S úsměvem mě plácají po ramenou a nabádají k pokračování dále do nitra Země; mám hodně pospíchat.

Po mnoha předlouhých sekundách v temnotě vidím v dáli zářit Matku Zemi. Rychle mě vítá a směruje k dalšímu pochodu.

„Dobře pracuješ se svojí duší,” a odvádí mě k přepravní kabině stejně jako v některém z minulých setkání. Je mi jasné, že budeme opět cestovat, netuším ovšem kam, a ani se neptám. Je mi to jedno; setrvávám v naprosté odevzdanosti bez jakýchkoli ambicí.

Sleduji cestu a vidím, že dnes míříme skrze Slunce pryč z našeho slunečního systému. Rychlost našeho pohybu se neustále zvyšuje. Můj velmi vzdálený fyzický žaludek v těle před stromem pociťuje nevolnost, chce se mu zvracet, ale k tomu nedojde. Vše probíhá zcela v harmonii, dokonce i smršťování mojí duše vlivem obrovské rychlosti. Připadám si jako bod, nikoli už jako vícerozměrný útvar, ale nijak výrazně mi to nevadí.

Někde daleko vpravo v dáli, v prostoru beze všeho, vidím velké bílé a do široka roztažené shluky vesmírných ostrovů. Netuším proč, ale teď je mi jasné, že se dívám na Andromedu.

„To je Andromeda!?” vykřikuji a má  průvodkyně přitakává. V mysli se mi honí myšlenka, že lidé nějak změřili její vzdálenost od Země na 2,5 milionů světelných let. Na Zemi jsem měl možnost setkat se s některými bytostmi z této galaxie, a proto nevycházím z údivu, když po chvíli vnímám, že nemíříme k ní, ale pokračujeme kolem z levé strany dále do dalšího přehlubokého vesmíru.

Nic nevidím. Rychlost našeho pohybu už dosahuje takových hodnot, že možná na nějakou dobu ztrácím vědomí. Čas si již nelze ani uvědomit, stejně jako rychlost. Po blíže neurčené době moje vědomí zaznamenává vzdálená světla. Vypadají jako hvězdy, ale po přiblížení tvoří obrovskou vesmírnou soustavu.  Čím více se přibližujeme, tím více se stáváme součástí tohoto vesmíru. Pojednou se před mým zrakem objevuje vesmírný gigant, muž tvořící svojí postavou tuto část vesmíru.

„Jsem Sirius, třetí ze sedmi vesmírných bytostí.”

Nyní stojím před ním a vnímám tu obří nádhernou časoprostorovou bytost barvy vesmíru.  Vypadá jako člověk. Kyne mi hlavou, abych pohlédl vpravo. Tu vidím druhou vesmírnou bytost, kterou znám už z dřívějška, Vulkán. Oba se tu nade mnou majestátně tyčí a zároveň mi ukazují, abych se podíval za sebe. Za mnou se vypíná obří vesmírná žena, Matka Země, ze sedmi první vesmírná bytost.

„Ty mě znáš jako Matku Zemi, ale moje vesmírné jméno zní Erd-Há.” To jí vyslovené koncové „-Há” v sobě ukrývá celou věčnost člověka, a moje duše se chvěje v uvědomění své lidské nicotnosti.

Každá z těchto tří bytostí svým tělem tvoří část, jednu sedminu, vesmíru. Ony jsou vesmírem, duší a životem vesmíru. Moje neslušná zvědavost mě ovšem neopouští ani v tomto okamžiku.

„Ale vy jste jen tři. Kde jsou zbývající čtyři bytosti vesmíru?”

„To teď není důležité,”  odpovídá mi Sirius, „teď není čas. Dívej se vzhůru.”

Nad jejich mohutnými vesmírnými těly se ohýbá vesmírná klenba. V této gigantické klenbě dnes zeje menší kruhový otvor. V něm vidím nadpozemské Světlo, jež skrze něj pozvolna proudí dolů do vesmíru, přičemž v nižších, od kruhového otvoru vzdálenějších,  částech se jeví jako slábnoucí; nejsilnější je nejvýše.

Dlouho se v tichosti díváme na tento úchvatný výjev Boží  Milosti. Neodvažuji se pohnout, natož cokoli říct. Tento pohled mi připomíná klenbu Pantheonu v Římě s otvorem ve střeše.

Chvíle věčnosti ovšem má být korunována.

V jediném okamžiku se celá vesmírná klenba bortí a mizí v propadlišti dějin nejen člověka. Božské Světlo, které dosud pozvolna proudilo jen kruhovým otvorem, nyní nemusí vzdorovat žádné překážce z klenby a okamžitě zaplavuje celý mnou viditelný vesmír s nesmírnou intenzitou. Vše se zalévá Světlem, a snad se i mění ve Světlo. Zůstávám oslepen. Můj zrak nyní ničeho nevidí. Jen Světlo. Jsem zcela paralyzován. Moje duše jakoby přestává existovat, stává se součástí Světla a zažívá věčnost života. Nic jí nechybí, nic nechce, po ničem netouží. Cítí jen sžíravou vděčnost, jíž nelze nijak lidsky, myšlenkami, slovy ani činy, vyjádřit. Uvědomuje si totiž, že se jí dostává mnohem více Milosti, než si sama zaslouží, než je sama schopna vůbec kdy ze svojí podstaty odčinit. Taková Milost člověka zavazuje. A zavazuje ho i přesto, že si musí, s největší, duši rvoucí lítostí, přiznat, že při své nejlepší vůli bude chybovat, že nemůže slíbit svoji dokonalost. Přesto člověk přijímá a musí přijmout závazek, že se bude učit Boha Milovat celou svojí duší. Taková Milost člověku už ani nedovoluje plakat. Slzy, jež se tvoří a chtějí se spojovat v proudy řek, jsou Světlem ihned vysoušeny. Člověku nezbývá než nahlédnout, co se v něm skrývá před pláčem, a s posledními slzami odevzdat i svoje poslední kapky lidskosti.

Náhle vnímám, že můj vnitřní zrak je chráněn nějakým stínidlem, jako by mi někdo nasadil sluneční brýle, a já mohl pozorovat, co se děje v tom ohromném proudu Božího Světla.

Shůry se pomalu snáší přenádherná vznešená ženská postava, jejíž detaily do šatů oděného těla a obličeje nesmím zahlédnout ani přes brýle. V náručí nese malé dítě a přirozeně se spolu vznášejí v prostoru mezi bytostmi vesmíru.

Každý atom přítomného vesmíru v sobě nese a vyzařuje tuto skutečnost,  jako by oznamoval:

„Naše prakrálovna Maria Elizabeth s Kristem.”

Bylo nebylo. Patnáctého ledna, léta Páně dvou tisícího dvacátého, se otevírají nebesa. Božská prakrálovna osobně sestupuje do Stvoření a přináší  Božího Syna k Jeho druhému příchodu. S Její doprovázející přítomností se do celého vesmíru vlévá i ženská kvalita Boží lásky.

Člověče, rozechvěj se ve své duši.

Poznámka autora:

Prakrálovna není tehdejší pozemskou matkou Ježíše, jelikož není a nikdy nebyla člověkem, na rozdíl od Marie, matky Ježíšovy.

Více zde:

https://cestou-svetla8.webnode.cz/l/dve-svetla/