Adventní zamyšlení

    Podle některých duchovních zdrojů byl Kristus vtělen do těla Ježíšova při křtu v Jordánu, čímž započalo asi tříleté působení Syna Božího ve hmotě, na Zemi. Poprvé se tak mělo stát, že Bůh část sebe, svého Syna, obětoval ve prospěch nás, stvořených lidských duchů k obrazu Božímu, tím že Ho seslal ze svojí nejvyšší úrovně až k nám do nejhrubší hmoty Země.

    Tato skutečná oběť Kristova, jak uvádějí některé prameny, znamená podíl na božskosti pro člověka, jiné knihy poukazují na příslib Pána Boha, že i ti největší hříšníci nakonec dojdou svého cíle, neminou ho.  Jakoby duchovní vývoj lidského ducha měl najednou jasný cíl, a tato pomoc člověku přichází v době, kdy se člověk řízením zákona příčin a následků již není schopen vymanit, osvobodit od důsledků svých hříchů a provinění tím, že by je byl schopen odčinit.

    Jelikož je Kristus součást Boha, nejvyšší kvalita Lásky, lidsky chápáno i odpuštění, nabízí se současnému člověku možnost překonat sám sebe v automatických, často podvědomých emocionálních reakcích a vymanit se tak z bludného kruhu utrpení. To vyžaduje odvahu sebezapření, odvahu obětovat sám sebe ve svých prožitcích Bohu a nalézat v Milosti naši skutečnou podstatu, která je veskrze světelná a jejíž kvality lze pojmenovat naším jazykem jako neomezená, svobodná, láskyplná, vše prostupující, nekonečná a zejména se vším spojená, neoddělená.

    Přejme všem lidem i sobě své vlastní sebeuvědomění naší podstaty ve vděčnosti Bohu a jeho zúročení v okamžiku naší vlastní smrti. Neboť platí: „Kdo věří ve mne, byť zemřel, živ bude“. Naše vlastní zmrtvýchvstání nechť je konečným osvobozením od koloběhu zrození a smrti, od zákona příčin a následků, od protikladů ve hmotě, v našich myšlenkách a emocích, osvobozením nás, našeho lidského ducha trvale ukotveného ve Světle, Lásce.