Archa

Dostávám od Krista zvláštní úkol. Při léčení jednoho klienta Světlem od Krista jsem se totiž stal očitým svědkem části osudu Archy Úmluvy. To spustilo můj nový úkol - práci v minulosti, kdy Mojžíš obdrží Archu, a popsat ji v článku.

S modlitbou ke Kristu se svým duchem vydávám zpět 3300 let do minulosti. Před mým vnitřním zrakem stojí Mojžíš v osamění na kopci. Všude vládne vedro, vzduch dává do pohybu jen lehký vánek. Zemi pokrývá suchá hlína s četnými velkými plochými kameny a trávou, níže lze zahlédnout keře s drobounkými lístky. Muž stojí a vzhlíží k nebi, jako by na něco čekal. Pozvolna přichází soumrak a s ním i absolutní ticho.

Náhle se z nebe snáší obrovská vysoká postava Božího služebníka Světla a zůstává dva metry nad zemí vznášet se na místě. Před ni až na prašnou půdu shůry přistává černá krychle vysoká asi 160 cm.

To vše vidí Mojžíš jen svým vnitřním zrakem. Pohroužen do koncentrace, nepřestává se soustředit.

„Předej tento dar od Pána lidem, aby nezapomněli, jak mají žít a co je jejich cílem,” slyší muž hlas Božího posla.

Mojžíš otevírá své hmotné oči a vidí krychli před sebou i ve hmotné podobě. Vypadá jako vytesaná z jediného kusu černého nevídaného lesklého kamene s lehkým smaragdovým nádechem. Dotkne se jí rukou a chce ji posunout a odtlačit, ale je příliš těžká, aby si s ní poradil. Na jedné z bočních stran Archy, která směřuje k východu, si všimne nevelkých dvoukřídlých dvířek, na nichž čte Boží zákony, jež Bůh posílá lidem. Jelikož dvířka nelze otevřít, ani je vysadit z pantů, Mojžíš rychle za zbývajícího denního světla přepisuje text na dva z mnohých plochých kamenů na zemi, aby je později přinesl svým lidem. V hluboké vděčnosti se opět uvnitřňuje a s vroucí modlitbou se obrací k Bohu k poděkování za Desatero.

Nyní se opět Mojžíšův vnitřní zrak otevírá a vidí jemnou podobu zhmotnělé Archy. Boží zákony září jasným písmem v kontrastu k tmavým dvířkám i celé Arše. Krychle jako by najednou začala uvnitř pulsovat, jako by byla naplněna obrovskou energií, vydává rytmický hluboký zvuk. Obě Zákony popsaná křídla dvířek se pomalu začínají zároveň otevírat ven směrem k Mojžíšovi. Jakmile se široce otevřou, muž si všimne, že stejné texty září napsány i na vnitřních stranách dvířek.

Na Mojžíše nyní dýchá prostor v Arše, který jeho ducha vtahuje neodolatelným Světlem. Nebrání se, vše přijímá s vděčností, pokorou a úžasem. Nechává se unášet zdánlivě nekonečným prostorem Světla. Svoje tělo opustil daleko ve hmotné říši světa a po dlouhé cestě stane nyní svým duchem na kraji obří jeskyně ve tvaru oválné lastury nebo mušle. Má dokonalý přehled a výhled, vidí vše, co se zde děje. Všude v přítmí kolem něj, v tom velikém vnitřním prostoru ve tvaru elipsy, sedí jako na stadionu dokola tisíce lidských duchů. Od Božího posla dostává informaci, že jich je teď přesně 144000. Každý z těchto lidských duchů vypadá jako u svatého vytržení, protože všichni jako jeden prožívají nejúžasnější okamžik svého lidského života. Sledují dění uprostřed, kde se nachází nejhlubší a zároveň nejvyšší místo celé jeskyně. Shůry až dolů se snáší mocný sloup Světla. Toto Boží Světlo jako by si samo vytvářelo vlastní skutečnost uvnitř sebe sama oddělenou od vnitřního prostoru jeskyně. Mojžíšovi se zdá, že září samo do sebe, aniž by se rozlévalo po milujících a zářících lidských duších sedících kolem dokola.

Pozemský návštěvník vnímá proud Světla, pozoruje ho zdola až nahoru, jako by se snášelo z nekonečných výšin. Po chvíli se i jemu, Mojžíšovi, vnitřní zrak zostří natolik, že v mocném proudu Světla uvidí další skutečnost. Shůry ve Světle pomaloučku klesá vznešená světlá postava prakrálovny, Božské Matky. Je zosobněním Boží Lásky, ženskosti a mateřství, moudrosti i přísnosti zároveň. Uvnitř jeskyně vše zhoustlo v posvátné tichosti a jen shora každý z vyvolených lidských duchů slyší Božskou hudbu, která výjimečnost celé situace jen podtrhuje. Prakrálovna, jako by se chtěla svým věrným poddaným pochlubit, potěšit je svojí přítomností, nese na levé ruce svého synka a za pravou ruku vede stejně starého druhého synáčka. Tato trojice se nyní v neskutečné Milosti zjevuje oddaným lidským služebníkům. Nikdo ani nedýchá, každý žije věčnost a žádná slova nedokážou vyjádřit míru posvátnosti takové chvíle. Božský pravzor lásky a ženství i se svými dvěma syny působí na každého z přítomných velmi blízce, tak blízce, že lze snadno pochopit, že tady se ukrývá smysl lidského života. Každý ze zde vzhlížejících lidských duchů se dávno vzdal světa, aby mohl milovat Boha. I Mojžíš se zřekl světské pomíjivosti, a nyní se stává sám jedním ze 144000 vyvolených. Pozoruje v němém úžasu tu Božskou krásu a Lásku. Prakrálovna se svými syny vznáší se ve Světle a sestupuje tak nízko, aby je každý z přítomných mohl dobře vidět a pocítit ve své duši opravdové spojení, Lásku a nekonečnou touhu Jí sloužit. I Mojžíš cítí neochvějnou Pravdu, kterou musí přinést lidem. Napětí i blaženost z duchovního spříznění, spojení a porozumění, že všichni jsou pokorní služebníci Božího řádu, dosahuje svého maxima, když se nad prakrálovnou s Jejími syny otevře vesmír nad vesmírem, prostor nad zdrojem Božího Světla, a v jeho nekonečnosti a neprojevenosti každý ze 144000 vyvolených lidských duchů uzří na okamžik tvář Boha Otce.

A Boží posel se kloní k Mojžíšovi:

„První ze zákonů Božích zní: ‘Miluj Boha, svého Pána, v každém okamžiku svého života.’ ”