Askeze

Můžeme-li připustit, že existuje něco takového jako řízená sebevýchova a přiřadíme-li jí prostředek - askezi, je namístě se ptát, co je cílem našeho snažení, kam nás askeze má dovést.

V každém případě má askeze za cíl zbavit člověka lpění. Ať už lpíme na čemkoli – jídle, vztahu, lidech, sexu, penězích… - vždy jde především o lpění, díky kterému prožíváme mnohé nepříjemné situace, problémy, ztráty, bolesti, strachy… Tím, že podstupujeme askezi, nahrazujeme vlastně jedno lpění dalším lpěním, tentokráte na tom, abychom nedělali toto, dělali tamto a dovedlo nás to do cíle, na kterém též lpíme. Našemu jednání chybí skutečný a hluboký význam.

Askeze je chápána jako „dobrovolné“ odpírání, zřeknutí se požitků pro dosažení pokroku v duchovním životě. A zde nacházíme hned dva nepřekonatelné problémy v provozování askeze, a to ve slovech dobrovolné a odpírání. Už jen fakt, že si musí člověk něco odpírat, zříkat se něčeho, jasně vypovídá o nedobrovolnosti, nucení se k něčemu, co vnitřně nechceme, ale považujeme to pro náš cíl za vhodné. I když víme, že takto by to mělo být, musíme se k tomu nutit. Je tomu tak proto, že to jen „víme“, ale necítíme to ve svém nitru, nepřijali jsme to jako svoji přirozenost. Jakmile se však daná věc stane naší přirozeností, nebudeme se muset k ní nijak nutit, nic si odpírat, omezovat se, neboť žití v přirozenosti je právě tím, čeho máme dosáhnout, co nám přinese to, co potřebujeme, po čem naše duše touží, co nás dovede ke správnému cíli, dokonalosti a míru. Pak neexistuje žádné vzdávání se věcí, které si ego přeje nebo na kterých lpí, neboť si uvědomíme jejich bezcennost a odpadnou samy od sebe. Vše správné a pravdivé se stává přirozeným jako dýchání.

Vždy, když se do něčeho nutíme, omezujeme se, žijeme v rozporu se svým nitrem. A zde je ta chyba, kterou askezí nijak nenapravíme, naopak díky ní vytváříme větší a větší rozpor, tlak, který dříve či později neudržíme. Pokud se to neprojeví na našem chování, na fyzickém či duševním zdraví určitě.

To, čeho potřebujeme dosáhnout je prozření, uvědomění, pochopení, přijetí, protože jen tak přestanou existovat strastiplné situace, které bychom měli řešit, obtížná rozhodování, která musí být učiněna, hledání, která musí být sledována dlouhými boji a osobním sebe výcvikem, a veškerá nevyhnutelná zklamání.

Uvědomování si Pravdy je neměnné a stálé, člověk ji musí vnímat trvale, musí s ní být ztotožněn. Jestliže tomu tak není, naše hříchy a nedostatky se vrátí, pokud nejsme připraveni již trvale setrvat ve Světle.