Blízká setkání na Jižní pláži

9.8.2019, Primorsko, Bulharsko

V podvečer dnešního dne sedím na lavičce na oblíbeném molu v přístavu. Slunce se již značně posunulo na svojí denní pouti oblohou, a tak nyní k němu se zavřenýma očima vzhlížím ve směru mola do moře směrem k Jižní pláži.

Po chvíli duchovního rozpoložení se mému vnitřnímu zraku naskýtá nečekaná podívaná. Z moře od konce mola vylézá prapodivná bytost obrovských rozměrů. Na první pohled připomíná dinosaura nebo draka. Těžkopádně se vydrápala nahoru z vody a s ne zrovna vlídným pohledem míří ke mně. Na výšku měří asi tři metry, na délku pět, je celá černá, mokrá a lesklá. K mému údivu ji z vody následuje dalších pět stejných bytostí. Necítím žádný strach, nejsou nijak útočné. Prosím Krista o Světlo pro všechny návštěvníky a v okamžiku se na jejich černou třpytivou kůži snáší sprcha zlatého deště Světla.

Všichni se řadí před mojí lavičkou a jednomyslně povídají: „Žijeme tu tisíce let. Jsme mořské bytosti, ale s lidmi se nám tu žije těžko.“ Ukazují mi, abych se podíval na pláž. Po téměř celé délce pláže stojí vedle sebe ve dvou řadách seřazeny obrovské, asi 8 metrů vysoké, stejné vejčité útvary světle béžové barvy. Působí na mě dojmem stanového tábora.

Nikdy jsem nic takového neviděl. Náhle naše setkání narušuje skupinka příchozích turistů. V rozhovoru nelze nyní pokračovat, a tak se domlouváme, že se potkáme později večer.

Kolem dvacáté hodiny se vracím k moři. Tentokrát mířím přímo na Jižní pláž, kde jsem viděl ta obrovská vejce. Slunce zapadá, sklání se nad obzorem. Stojím po kotníky ve vodě zády k moři a čelem ke slunci. Snažím se naladit na druhé setkání. Dlouho se nic neděje. Náhle se vedle mě zleva i zprava objevují dvě asi dva metry vysoká dračí mláďata a hravě na mě pokřikují ve snaze mě vylekat. Než jsem se vzpamatoval, zmizela někam pryč. Ještě chvíli čekám a nic se neděje, nikoho nevidím. Volím tedy pohodlí plážového lehátka a obracím se pohledem na moře.

Po chvilce se moře u pláže plní mohutnými černými těly mořských draků. Měřitelná vzdálenost mezi mnou a jimi je nyní asi dvacet pět metrů. Subjektivně jsme ovšem od sebe vzdáleni dva metry. Říkám si, proč nepřijdou za mnou? Dostává se mi odpovědi: „Jsme mořské bytosti, na souš nikdy nevylézáme. Na molu jsme udělali výjimku, abychom tě pozdravili.”

Musím namítnout, že před chvílí mě vylekala dvě mláďata na břehu. „Ano, naše mláďata se pohybují i na souši a dokonce žijí v noci na břehu. Přebývají v těch vejcích, která jsi viděl. Tato vejce je i nás chrání před energiemi a energetickými výtvory lidí.”

Nemohu pochopit, kde tedy bydlí dospělí mořští draci. „V noci přebýváme ve vodě, ne v moři, ale v řece. Na řece máme stejnou vejčitou ochranu jako naše děti.” Konečně chápu. Velcí draci žijí v noci v řece, kterou tu lidé pojmenovali „Ďáblova řeka”. Tato řeka teče několik stovek metrů podélně s Jižní pláží. Nakonec se vlévá do moře a představuje tak přirozenou cestu pro mořské bytosti z jejich příbytků na řece na otevřené moře. 

„Kolik vás je a co tady děláte?”, ptám se zvědavě.

„Chceme, aby o nás lidé věděli. Jsme mořské bytosti a konáme tu Boží vůli. Je nás stále stejný počet už tisíce let; sedmdesát. Mladých je dvakrát více než nás dospělých. Jsme jen na tomto místě na světě. Chceme, aby o nás lidé věděli, protože s lidmi současnosti nelze dále žít. Není zde budoucnost. To, co lidé ze sebe vyzařují, nás, Zemi i vesmír velmi ničí. Tento směr a kvalita nemá budoucnost. Lidé nás tady ohrožují svými energetickými a emočními produkty, které jsou důsledkem touhy po uspokojování jejich smyslů, zejména jde o jídlo a chtíč. Tyto lidské produkty jsou horší než znečištěné řeky a moře. Čím více člověk touží po smyslnosti, tím více se vzdaluje vesmíru, Pánu a budoucnosti. Tato činnost nemá pro člověka budoucnost. Lidé to musí vědět.”

Rozumím, že to je důvod našeho setkání a že o něm mám napsat článek. S tím všichni v moři souhlasí.

Jak tak spolu rozmlouváme, náhle je mi jasné, že se dnes nevidíme poprvé, ale že se známe.  Jen si nemohu přesně vzpomenout, co tyto bytosti mají za úkol. Z moře se ozývá: „Ano, známe se už velmi dávno. Když jsi žil nahoře nad mořem v místě zvaném Beglik Taš, spolupracovali jsme spolu. Náš úkol je střežit tajemství života budoucnosti.”

Na nic se už neptám a s vděčností se loučím.

Už jsem na cestě domů, ale jsem zavolán zpět k návratu na pláž. Při přecházení řeky k pláži po visutém mostě vidím draky v řece, jak na mě radostně volají: „Tak tady žijeme!”

Než přijdu zpět na prázdnou pláž k lehátku, už jsou všichni seřazeni ve vodě. Se zavřenýma očima čekám, co se bude dít. A oni jen mlčky pokynuli, abych se podíval vpravo za sebe, kde mi ukázali obrazy skutečnosti, střeženého tajemství života v budoucnosti.