Brána se otevírá

Mnoho lidských duchů ve hmotě těla na Zemi  vynaložilo už svoje  maximální úsilí pro zachování  a rozvoj svého sebe uvědomění ve styku s pomíjivými věcmi a okolnostmi našich životů. Udělali opravdu vše, co mohli, svůj úkol  splnili, stali se Světlem a Láskou za všech okolností. Jiní lidští duchové také vložili svoje síly do svého vývoje, a přestože třeba ještě nedokážou být stále Světlo a Láska ve svém nepřetržitém vědomí, alespoň se o to neustále snaží; dosahují svých duchovních maxim. Obě tyto duchovní úrovně ovšem dnes zažívají podobné pocity; přestože už více se sebou  momentálně udělat nemohou, trápí je pocit vnitřní nenaplněnosti, pocit nedokončeného vývoje ve hmotě, se kterým se nechtějí smířit, i když jsou ve svém rozhodnutí  oddáni Boží vůli.  Jako by ve svém duchovním, tedy lidském vývoji, došli k pomyslné duchovní bráně, jež je zavřená, a nelze jim zatím pokračovat dále. Z pohledu dnešního množství lidí na Zemi je počet takových, u duchovní brány stojících duší, ve velké menšině proti počtu ostatních, na sobě ne sebe uvědoměle pracujících lidí.

Tato nemožnost pokračovat dále, nemoci realizovat svůj nově nabytý duchovní potenciál v odpovídajícím hmotném světě, vytváří v duchovních světech tlak a přetlak, který se vrací do hmoty a projevuje se větší polarizací a napětím ve skutečnosti, která dosud není připravena na novou duchovní cestu člověka. Tento tlak s každým dnem roste, stupňuje se. Jako když z pečlivě obdělávané půdy po dlouhé době začnou konečně klíčit rostlinky a spěchají se vší silou ke slunci, k životu. Najednou vše, co tu existovalo před tím, než rostlinky vykoukly ze země, než se semínka změnila v život v pohybu, jim musí dát prostor k životu a respektovat jejich pohyb vzhůru ke světlu. Čím více rostlinky rostou a spěchají, tím více prostoru jejich nový život vyžaduje, a to se nemusí líbit okolním dlouholetým dřevinám, protože nové rostlinky rostou velmi rychle. Vzniká boj o život. Jenže nový mladý život je zcela jiný, než staré rostlinstvo kolem.  Jelikož vyrůstá z duchovních semínek, není mu souzen osud malých slabých jedinců, kteří hynou ve stínu starších a větších.

A právě v této fázi duchovního vývoje se lidský duch nyní na Zemi nachází.  V menšině vznikající a na povrchu se už projevující nový duchovní život vedle převažujícího, zdřevnatělého, mnohdy kůrovcem napadeného, často již neživého stínícího porostu.  Právě se zdá, že nový život může být zadušen, protože  není úplně všem zřejmá skutečnost existence obou porostů, starého i nového.

Ovšem nový život, vyrůstající z duchovních semínek, má svůj osud ve hmotě požehnán od Pána Boha. A ačkoli se může nyní jevit další rozvoj duchovního života ve hmotě přinejmenším pochybný, brána k dalšímu postupu se otevře. S jejím otevřením se změní světlo slunce dávající život mladému duchovnímu životu probuzenému ve hmotě. Díky tomu dále poroste, jeho život bude zachován pro život ve hmotě na Zemi a bude se dále rozvíjet a sílit. V důsledku těchto změn se nejen okolní dřeviny ocitnou od svých kořenů ohroženy, protože mladé rostlinky jim budou odebírat živiny z půdy,  ale budou muset nově pokorně snášet přítomnost tohoto jiného života, který se vedle nich bude podílet na životě ve hmotě na Zemi.

Lidstvo se tak už nyní začalo rozdělovat  na dva odlišné lidské druhy. První, který lpí na pomíjivosti, a druhý, který se naučil nelpět na pomíjivosti. První bude umírat s každým rozpadem předmětu lpění, druhý bude s každým rozpadem pomíjivosti zažívat svoji kvalitu věčnosti.

Brána se pomalu otevírá a my, lidští duchové, se musíme vydat na cestu; cestu, kterou nastupujeme jen sami za sebe, bez ohledu na to, kolik jiných lidí jde s námi.