Časy se mění
Včera při duchovním léčení využívám slunečného dne a ležím na zahradě na lehátku. Pojednou ke mně zprava obezřetně přistupuje kos. Přibližuje se stále více, až ho mám na dosah ruky. Jedním okem mě pozoruje, jako by se ptal, zda ho vůbec vnímám. Když se naše pohledy setkají, ještě se více přiblíží a kolem mě pomaloučku odhopká do smrkového živého plotu.
Takové skutečnosti vždy obvykle chápu jako znamení, vzkaz, že se mám s někým z bytostí přírody či jiných služebníků Krista spojit. Tentokrát mi kos ovšem rychle z paměti mizí a já pokračuji v denním běžném režimu. Avšak jen do večera, kdy se chystám zavřít bránu zahrady a háčkem na řetízku ji zajistit proti otevření. Ten malý háček je teď ovšem celý ušpiněný od ptačího hovínka. Nelze to přehlédnout, dokonce se výměšku ani vyhnout. A právě teď si uvědomuji, že mám úkol z ptačí říše. Kristovi služebníci mi potvrzují, že se mám ve volné klidné chvíli spojit s Thovtem, králem ptactva.
Po chvíli koncentrace se před mým vnitřním zrakem objevuje známá silueta letícího muže s černými křídly. Duchem jsem přemístěn do Severní Ameriky na vrchol hustě zalesněného kopce s krásnou vyhlídkou na zapadající slunce. Po mé levici sedí Thovt.
„Tady jsme se spolu v minulosti často setkávali,” začíná třímetrový okřídlenec svoji promluvu ke mně, „a vždy ses i opakovaně narodil do země či národa, který potřeboval pomoc před světovou temnotou. Český národ prochází opět těžkým obdobím, jako v minulosti mnohokrát. Dnešní situace je výjimečná svojí vážností z celé historie, protože nepřítel není národu dobře viditelný. Pokud hlava volí špatný směr, celé tělo je v ohrožení života. Buňky těla jsou nakaženy od hlavy, která šíří smrtelnou nemoc a přináší zmar na všech úrovních. Ohrožuje nejen tělo, ale zejména duši a ducha. Takto oslabený národ nevlastní potenciál budoucnosti. Jednotlivé části národa, jeho stavební jednotky, bloudí jako bez duše, jako mrtvé, a nemohou nést žádnou energii k výstavbě budoucnosti. Hlava krade tělu budoucnost. Tak jako zde v Severní Americe přišli domorodí duchovní obyvatelé o budoucnost důmyslným působením světové temnoty, stejný osud je už temnotou naplánován slovanským národům a v jeho naplnění se rychle pokračuje. Tentokrát je situace mnohem horší; neopakujte, lidé, stejné chyby. Smrt těla už světové temnotě nestačí; ta si tentokrát žádá duchovní smrt. Nelze se proto jako v minulosti povznést nad tělesnou smrt v naději, že někdy bude lépe. Nebude. Je nezbytné zachránit duši jak člověka, tak národa. Zahoď, člověče, svoji hrdost, pýchu, hloupost a pohni se k činu, dokud se můžeš hýbat. Pohleď na zdejší domorodce, co z nich zbylo po pěti stech létech. Pokud český národ půjde dále svým zvoleným směrem, za pět set let o něm dávno nebude ani zmínka. Podobný osud může potkat i ostatní slovanské národy. Duše lidí, které dnes tvoří slovanské národy, by se v budoucnosti nemohly narodit, protože by jim to nebylo dovoleno.”
Vnímám a cítím velikou příjemnou jednotu s celou Zemí a vesmírem. Vnitřní klid, který setkání s Thovtem prohlubuje, mě udržuje duchem zcela mimo pozemskou skutečnost a nabízí možnost svobodně zažívat bohatou realitu v jemném pozadí hmoty. Můj společník pokračuje ve své řeči v odpovědi na nevyslovenou otázku, proč zrovna s ním se opět potkávám.
„Lidé stále podceňují svůj vztah ke zvířatům a k přírodě vůbec. Nelze žít člověku šťastně, zdravě, spokojeně, v harmonii ve vlastní rodině, která zůstává provždy základem správného duchovního vývoje člověka, pokud nežije v harmonii a míru s ostatními bytostmi přírody, zejména se zvířaty. Pokud lidé nepřestanou přinášet každodenní utrpení a smrt zvířatům, budou sami trpět. Pokud budou lidé nadále ničit rodiny zvířat, rozbíjet jejich rodinné vztahy, budou sami zabíjeni, ničeni, hubeni, jejich rodiny se rozpadnou a smrt zasáhne i do jejich duší. Současná podoba vztahu člověka ke zvířatům neskýtá lidem žádnou budoucnost. Aby si člověk zasloužil svoji budoucnost, musí se změnit uvnitř a začít v souladu se změnou jednat.”
Závěrem chci za sebe dodat, že našimi názory a soudy si vytváříme naše vlastní omezení, hranice chápání a porozumění skutečnosti. Abychom je překonali, stačí se jich zříci, upustit od soudů, názorů, touhy vše chápat rozumem nebo dokonce vlastními momentálními pocity. Za nimi se nachází zcela jiná skutečnost, ta, která představuje vodící vlákna našich loutkových přestavení života.