Cesta do Piranu

Po návratu domů z dovolené u moře ve Slovinsku jsme byli asi po čtrnácti dnech Kristovými služebníky posláni zpět na stejné místo k moři, tentokrát ovšem bez duchovních úkolů a práce. Měli jsme se vrátit a užít si dovolenou k regeneraci sil, odpočinku, relaxaci. Vzali jsme s sebou i kamarádku dcer a všech devět dnů druhé dovolené jsme si všichni patřičně užili.

Každý den před úsvitem jsem se vypravoval na desetikilometrovou procházku do Piranu a zpět, abych vždy stihnul východ slunce nad mořem z vyhlídky u tamního kostela. Záměrně jsem se soustředil jen na krásu hmotného světa, pár hodin denně se oddával kouzlu samoty, ticha u skalnatého a kamenitého pobřeží, koupání v moři s prvními paprsky slunce a setrvával jsem co nejvíce se sebou a Kristem, zcela nerušen astrálním jemným světem.

Když se naše dovolená blížila ke svému konci, rozloučili jsme se s vědomím vděčnosti a skutečnosti, že nám končí na dlouhou dobu poslední dovolená u moře, a odjeli jsme odžít zbytek prázdnin na zahradě doma.

Za několik dní při své duchovní práci, léčení našich rodinných přátel Světlem od Krista, se ukázalo, že oba rodiče i jejich dcera v jednom z minulých životů tragicky zemřeli právě ve slovinském Piranu. Tato smrt zanechala hluboké stopy v duších všech zemřelých a právě nyní se z Milosti od Krista léčily a hojily, aby se současný osud rodinky mohl i na základě informací z léčení a jejich duchovního zpracování odvíjet lépe a harmoničtěji. Dokonce dostali za úkol odjet k moři na dovolenou a při ní se do Piranu vypravit, a to co nejdříve. Jenže sehnat rychle ubytování a navíc s velkým psem není letos o letních prázdninách úplně snadné. Nakonec se přece jen zadařilo a místo se uvolnilo přesně v tom resortu ve Strunjanu, kde jsme předtím i my trávili u moře první i druhou dovolenou. Vybaveni informacemi z léčení, celá rodinka i se psem odjeli po létech k moři.

Předposlední srpnovou neděli večer dostáváme informaci od služebníků Krista, že se máme opět vypravit do Slovinska k moři a jet společně s mladou rodinkou našich přátel i s jejich psem do Piranu. S údivem nemůžeme uvěřit, že bychom měli jet potřetí k moři, protože nejde o levnou záležitost, peníze vyhrazené na prázdniny už jsou utraceny, a navíc není jisté, zda seženeme ubytování. Ale jsme zvyklí poslouchat příkazy shůry, proto ihned poptávám mailem apartmán u našeho hotelu ve Strunjanu a obratem mi přichází nabídka za výrazně nižší cenu než dvakrát předtím. Odjíždíme v úterý a setrváme přes poslední prázdninový víkend.

Několik ranních úsvitů a východů slunce opět trávím o samotě na opakovaných procházkách do Piranu. Zase se o samotě za rozbřesku koupu v moři a vychutnávám si jedinečnou atmosféru odlivem obnaženého kamenitého pobřeží pod vysokými útesy. Vysoko nad mořem v dáli na konci pobřeží mě střeží piranský kostel s vedle stojící zvonicí, jako by čekal, až všichni konečně přijedeme.

Po pár dnech konečně přichází večer, kdy se společně s rodinou přátel vypravujeme pozorovat západ slunce z Piranu. Jedeme vlastními auty z mnoha pochopitelných důvodů, a navíc nikomu se nechce jít pěšky.

Už samotný odjezd do Piranu se odehrává ve znamení nervozity a hektiky. Odjíždíme všichni proti záměru později, jako by slunce mohlo se svým západem počkat. Navigace nás vede k nejbližšímu parkovišti v centru města, ale to je beznadějně obsazeno. Musíme zkusit jiný mnohaposchoďový parkovací dům v kopci na konci Piranu. Sotva vjedeme dovnitř a zoufale hledáme volné místo, žena se mi svěřuje, že ji něco svírá hlavu, jako by na ni tlačila velká tíha a necítí se náhle vůbec dobře. Úplně přestává mluvit a vypadá nedobře. Jedny z posledních úzkých parkovacích míst nacházíme až v nejspodnějším patře, v přízemí.

Rychle opouštíme s přáteli parkoviště a vydáváme se přeplněným autobusem do centra Piranu, který je obecně hodnocen jako nejkrásnější město Slovinska.

Pocity zúčastněných z prvních okamžiků v Piranu se velmi různí. Někomu se líbí moc, někomu neříká nic, jedna z našich dcer se nechává slyšet, že se cítí jako doma. Žena stále nemluví, vnímá velký tlak na svoji duši a nejraději by už byla pryč. Na kopci u kostela pozorujeme zapadající slunce a tušíme v dáli italské pobřeží. Pár minut zbývá, než by se zlatem zářící stálice ztratila v mracích, proto sestupujeme dolů k nejzápadnějšímu místu poloostrova, kde na konci ostrohu ční maják. Kolem dokola na kamenných valech podél moře sedí davy lidí čekající na ten úžasný okamžik západu slunce. Vše se odehrává ve zvláštní atmosféře ticha, očekávání, všichni hledí jedním směrem; dlouhé stíny a nastupující šero podtrhují kouzlo okamžiku. Lidé sedí s upřenými nepřítomnými pohledy do nekonečna, jako by čekali spasitele.

Jakmile se slunce ztratí v moři, posvátná atmosféra mizí a začíná večerní světský ruch. Rychle sháníme něco k jídlu a pomalu se vracíme k autům.

Po návratu do apartmánu ve Strunjanu se musíme zabývat podivnými silami, jež v Piranu působí zejména na vnímavou ženu. Nyní musím tady po dlouhé době od první dovolené otevřít svůj vnitřní zrak a vstoupit do astrálního jemného světa. Lze nám nyní vnímat souvislosti, že právě pro tento den jsme sem všichni posláni. Nepříjemné působení v Piranu na moji ženu mě nutí duchovně pracovat. Z Milosti od Krista se mi ukazují obrazy minulosti Piranu. Na kopci, kde jsme dnes všichni stáli, pozorovali západ slunce, a kde stojí současný kostel, se právě odehrávají brutální hromadné popravy a mučení. Vidím davy lidí přihlížet stínání hlav mnoha stovkám mužů, žen i dětí, kolem popraviště se v bolestech na křížích svíjejí týraní ukřižovaní. Jsou jim pálena chodidla rozžhaveným železem, vypichovány oči, vyřezávány jazyky, uřezávány a páleny genitálie, a to vše za přihlížení jejich příbuzných, kteří za chvíli skončí stejným osudem. Vidím rozpáraná břicha křižovaných, hejna much a pach krve a vnitřností. Ostatky jsou házeny dolů z útesů do moře, kde je na kamenitém pobřeží s křikem trhají ptáci.

Kdo jsou ti lidé, kteří musejí zemřít takovou smrtí? A kdo jsou jejich popravčí? Výkonnou moc drží ve svých rukou církev, která pod záminkou nesprávné víry vybíjí nejen jednotlivce, ale často celé rodiny, aby získala jejich majetek, který nebude ohrožen dědici, a eliminovala jejich světský vliv. Lidé, přihlížející masakru jako diváci, jsou schváleni církví, přizpůsobili se tyranovi, a dokonce mnozí hrají tuto hru za peníze. Udávají jiné lidi, aby sami získali výhody. Takové církevní exekuce se neodehrávají jen během jednoho dne, roku, ale stále se opakují po mnoho století.

Druhý den ráno vstávám velmi brzy a zase se vypravuji k Piranu, ale nejdu do města, mám zůstat na svém místě, kde se obvykle koupu v moři s výhledem na kostel a zvonici. Od Krista se mi nyní dostává úkolu pomoci duším zemřelých lidí z minulosti, kteří zde uvízli ve svých emocích, jež jim staletí nedovolují opustit Zemi. Postupuji tak, jak umím a konám vždy při takových příležitostech.

V modlitbě prosím Krista o pomoc duším, ať se děje jen Jeho vůle. Po chvíli se nad západním obzorem, tam kde jsme včera pozorovali západ slunce od kostela, otevírá modré nebe a jasná záře vytváří schodiště vzhůru. Síla Světla staví lidské duše zemřelých do zástupu, ty se řadí za sebe i vedle sebe a pomaloučku začínají postupovat vzhůru. Snažím se je povzbudit k odchodu, k vnímání Milosti od Krista, že po staletích mohou a mají nyní odejít z tohoto místa hrůzy. Ale zdaleka ne všechny duše lidí chtějí slyšet, zdaleka ne všechny chtějí odejít. Stěžují si mně na nespravedlnost konce jejich životů, že zemřeli neprávem, i jejich příbuzní, ženy a děti byly také zabity neprávem. Trpí velikou nespravedlností, mají právo na život tady a teď a nikam nepůjdou.

„Zapomeňte na nespravedlnost, na křivdu, na právo, už dávno jste mohli být všichni osvobozeni,” snažím se jim vysvětlovat, „láska stojí nad právem a spravedlností, odpusťte svým katům, nesuďte je a odejděte odsud svobodní. Teď už můžete. Kristus na vás sesílá Milost.”

Mnozí se po chvíli zamyšlení pomaloučku zvedají a z vlastní vůle i se svými rodinnými příbuznými odcházejí zařadit se do zástupu čekajících na Milost. 

Přesto ale zůstává velká skupina duší, které se ukrývají v kostele, v podzemních jámách, sklepení, zvonici a vypadají, jako by byly nemocné či mrtvé. Polehávají, stěžují si na bolesti, nevidí, nemohou chodit, mají otevřené krvácející rány, vůbec mě neslyší. Začínám nabývat dojmu, že má snaha a práce se nesetkává s úspěchem, že ji prostě nezvládnu. Proto se znovu obracím v modlitbě ke Kristu a prosím Ho o pomoc. Za několik okamžiků se děje něco, co jsem dosud nezažil. Z nebe se snášejí čtyři velcí světlí Kristovi poslové. Když stanou na zemi, všichni zaráz začnou dlouze troubit na něco, co mi připomíná roh, který drží ve své pravé ruce. Ten zvuk je natolik nadpozemský, že bez nadsázky dokáže probudit i mrtvého. A skutečně všichni ti zemřelí, kteří mě neslyšeli, nebo nechtěli slyšet, kteří se tvrdošíjně odmítali pohnout, se nyní jako na povel zvedají a poslušně se zařazují do zástupu odcházejících.

Nadále setrvávám v modlitbě a trpělivě čekám, až všechny duše opustí Zemi. Avšak není vše dokončeno, jak má. Nyní, když všichni nespravedlivě zabití lidé zmizeli se svými negativními emocemi, pocity křivdy a bezpráví ze Země, začínají z kostela, z podzemí, z hradeb nad městem, z útesů šlehat obrovské černé plameny, jako by se zlobily, že zdroj jejich síly a života je navždy opustil. Celý Piran se teď proměňuje v černý oheň, jehož plameny sahají do výšky přesahující dominující věž zvonice. Vím, že musím setrvat v modlitbě beze strachu, což se mi daří, a vysílám ke Kristu další prosbu.

„Je-li to Tvá vůle, uhas ty plameny, prosím. Děj se jen Tvá vůle, ne má, Kriste.”

Nad kostelem se otevírá nebe, z něhož se snáší jako vodopádem Světlo od Krista. Toto Světlo pozvolna hasí všechny černé plameny pohlcující Piran a konečně osvobozuje městečko od temnoty, jež zde sídlila a byla živena negativními emocemi a špatnými postoji lidí, kteří nad lásku postavili modlu spravedlnosti a práva.

Tento článek mám za úkol napsat, stejně jako všechny předchozí. Úmyslně popisuji podrobně celý příběh, abych na něho nezapomněl a aby bylo zřejmé, jak život může být složitý a zajímavý. Tři naše prázdninové návštěvy Slovinska vedly k této očistě Piranu a pomoci stovkám trpících duší. Mám radost.