Cesta ke Světlu
Jsem dcerou rodičů, kteří vidí jiné, jemnohmotné, světy a často se v nich pohybují. Mně se od dětství zjevují také různé situace, bytosti a duše lidí.
Posledních asi šest dní za mnou chodí duše mladší dívenky. Nemohu se jí moc dívat do očí, něco mi brání a není mi to příjemné, proto se kontaktu s ní snažím vyhýbat. Ona si ale počká vždy na okamžik a místo, kdy jsem úplně sama. Vidím její nepřítomný výraz, černé dlouhé vlasy a dlouhé bílé šaty či noční košili. Ale ona nemluví, jako by byla náměsíčná.
Sedmý den už si nevím rady, a proto se svěřuji mojí mamce. Mám se pokusit od holčičky vyzvědět, co chce, a pomoci jí.
Se zavřenýma očima se s ní snažím navázat kontakt. Ona však nereaguje a vypadá jako ve snu. Cítím, že by bylo dobré najít její tělo, a proto ji vedu za ruku, abychom ho našly. Za chvíli stojíme obě před ležícím tělem v nějaké nemocnici. Všude je světlo a její tělo je napojeno na různé přístroje. Vnímám také celou svojí duší, že se nemůže vrátit do svého těla, které sice žije díky přístrojům, ale holčička už do něho nesmí. Nějak to nejde. Tělo je větší, než se mi zdá její duše. Pojednou vnímám její touhu po rodičích a vidím i je někde zamlžené v dáli, a dokonce i malého bratříčka dívky, jak na ni volá ze Světla.
Chvíli tu obě stojíme v naprosté tichosti. Držím ji kolem ramen a moc nevím, co bych jí měla říct. Po chvíli se duše holčičky jakoby probírá ze svého náměsíčného stavu a začíná vypadat úplně normálně. Teď mě přepadá obrovská touha jí pomoci, jako bych ji znala odjakživa, jako by byla moje dítě. Objímám ji a slovy se ji snažím uklidnit a dát jí maximální podporu. Konečně se na mě začíná obracet s normálním výrazem, a mohu tak zjistit, že se jmenuje Nurynu, je jí čtrnáct a vyrůstá v muslimské rodině. Před nedávnem jejich auto havaruje; mladší, asi pětiletý, bratříček umírá ihned při nehodě, rodiče oba přežijí. Nurynu s těžkým poškozením těla končí na přístrojích, ale její duše nemůže v těle už zůstat. Bloudí dlouhé týdny a hledá pomoc, až ji nějak vidí ve mně. Velmi touží setkat se ještě se svými rodiči. Proto ji beru opět za ruku a vím, že emoční stopa rodičů nás k nim od těla zavede. Za chvíli stojíme v jejich domě. Oba její rodiče prožívají velikou krizi ze ztrát obou dětí. Vidím je v domě oddělené, každého ve svém vlastním světě bez projevů vzájemné lásky.
Nurynu si velmi přeje, aby se netrápili, a snaží se je svojí láskou zase spojit. Čeká, až půjdou oba spát, každý na svůj konec manželské postele, otočeni k sobě zády ve své bolesti. Vyzývám ji, ať vezme svoje rodiče za ruce a položí se mezi ně. Pozoruji tu klidnou dívku, jak si sedá ke svým rodičům na postel,a potom jejich jemné ruce spojuje k sobě svým Světlem lásky. Nechávám děvče s rodiči o samotě a ujišťuji ji, že až bude sama chtít a přijde ke mně znovu domů, najde u nás pomoc na své další cestě.
Brzy ráno mě opět Nurynu navštěvuje. Cítím z ní vyrovnanost, klid a odhodlání jít se mnou z tohoto světa za bratříčkem, který už na ni čeká ve Světle. Vím, že mým úkolem je pomoci jí najít cestu ke Kristu; musím a chci to pro ni udělat. Ona to ví také, proto se potkáváme. Tak opět zavírám oči a celou duší ji zahrnuji svojí láskou, protože ji moc miluju a strašně jí chci pomoci. V objetí s ní, jako bych držela nejdražší poklad, spojeny ve svých duších, pomaloučku stoupáme vzhůru. Za chvíli se obě ocitáme ve společnosti Krista a nádherného Světla, a dokonce malý bratříček přibíhá, aby sestřičku přivítal a objal ji svýma světlýma ručkama.
Přestože to není moje první zkušenost s duší zemřelého člověka, vždy, i dnes, cítím velikou vděčnost, radost a lásku.