Člověče, pomoz si sám

Dnes odpoledne vyrážím po mnoha deštivých dnech konečně do lesa na procházku, abych své tělo vystavil také nějaké fyzické činnosti. Většinou při práci ležím se zavřenýma očima, proto se už nemohu dočkat, rychle za sebou nechávám poslední domy a ztrácím se v lese v bohulibé samotě. Nejsem pozván žádným z Kristových služebníků ke komunikaci, a tak se rozplývám ve volném čase.

Zdravím se s řadou svých známých stromů; mnohé z mých dávných přátel už přestaly existovat vlivem práce dřevorubců. Po téměř dvou kilometrech přicházím i ke svému oblíbenému kaštanu, se kterým jsem tolik prožil. Srdečně se zdravíme, ale pospíchám dále s tím, že se za ním ještě na zpáteční cestě zastavím.

Po zhruba hodině opět přicházím k jírovci a z dálky už vidím, že na mě mává a rukama mě láká ke vstupu do podzemní říše skrze jeho kmen, stejně jako nesčetněkrát v minulosti.

Zdráhám se, protože nejsem pozván a předem domluven, navíc vím, že Plejáďané i Soloni žijí teď mimo Zemi, aby unikli ničivému pět gé záření. Přesto mě muž ve kmeni postrkuje dovnitř, abych se nebál, že vše je v pořádku.

„Běž dál, však to tady znáš. Pokračuj sám,” neustále mě pobízí strážce a duše stromu.

Pojednou se mě zmocňuje nějaká síla, kterou tu vnímám poprvé, a celého mě nese rychle směrem k opuštěnému městu Plejáďanů. Vidím ho celé potemnělé, prázdné. Nezastavuji se a nechávám se unášet přes město do světlého místa na povrchu Země, kde jsem se loni s Plejáďany vídal a setkával. Jako by minulost ožívala, protože oni všichni jsou nyní tu přesně tak, jak si je pamatuji, a živě mezi sebou hovoří, dokonce se obrací na mě:

„Nelekej se, neboj se, není to tvá fantazie. Jsi nyní s námi skutečně v minulosti, přestože víš, že v přítomnosti na Zemi nejsme. Víš, že nyní všichni přebýváme na pomocné planetce na oběžné dráze a pomáháme Kristu v léčbě nemocných duší poškozených pět gé zářením. Naše podzemní město vidíš jen ty, nikdo cizí by ho nemohl objevit. Teď jsi s námi v minulosti, jak si ji pamatuješ. Tato minulost se stává aktivní přítomností, propojuje se s přítomností, a ty s námi normálně mluvíš ve své přítomnosti, přestože jsme v minulosti. V podstatě žiješ dvě přítomnosti. Jedna přítomnost je bez nás, druhá žije v minulosti s námi. Je to jedno. Vlivem duchovního posunu Země, zvýšením jejích duchovních vibrací, se čas stává ještě více relativním, a proto minulost i přítomnost splývá. Stále více se stává iluzí oddělení minulosti od přítomnosti. Sám cítíš, přestože jsi v minulosti, že teď žiješ přítomnost. Vnímáš velmi silně, že tento prožitek minulé přítomnosti ti nabízí možnost tvořit nebo přetvořit budoucnost, tedy přítomnost. Nyní zažíváš úplnou iluzornost času i ve hmotě, nejen jak ji znáš v duchovním stavu. Toto je jedna z nových kvalit života na Zemi, přicházející od Pána a s Pánem. Mluvíme spolu v reálném čase v přítomnosti, přestože se s tebou nacházíme v minulosti. Nové vědomí nezávisí na čase, tedy ani na místě a prostoru. V tom se ukrývá nová možnost pro lidstvo k uzdravení a pomoci. Každý člověk může nyní pomocí svého vědomí nejen sám vstoupit do své minulosti, ale také svým nově nabytým vědomím vyřešit své neutěšené vztahy s jinými lidmi a se zvířaty, jež jsou příčinou jeho duchovních a duševních potíží, odrážející se i ve hmotném těle. Nové vědomí je Milostí od Pána a má vždy sloužit Jeho vůli. Tedy používá-li člověk nástroje Milosti, měl by jednat v souladu se Světlem. Může tak napravit spoustu chyb ve své minulosti, aby urychlil očistu svojí duše tím, že znovu a s vědomím ve Světle prožije příčiny svých potíží tentokrát správně v souladu s Boží vůlí. Jelikož čas nabývá na relativnosti, zkracuje se i vzdálenost mezi minulostí a přítomností. V důsledku toho se všechny kvality vědomí člověka projeví velmi rychle. Buď se bude rychleji uzdravovat, nebo bude rychleji umírat.”