Člověk a Země

Šestého lednového mrazivého dne odpoledne mohu po splnění svých duchovních povinností vstoupit do nitra Země na pozvání Kristových služebníků. S kým se mám potkat dnes, mi není upřesněno. Proto neváhám a mířím ke svému kaštanu na dně údolí. Slunce je nízko nad obzorem, přesto svými paprsky prohřívá vzduch a zvedá náladu.

U vstupu mě tradičně vítá dobře naladěný muž v zářivé  myslivecké uniformě s puštíkem na ruce, který představuje živoucí duši jírovce.

„Jen pojď dál, dnes tě kousek doprovodím,” povídá ke mně se širokým úsměvem a rychle směřujeme známou cestou k Plejáďanům. Ti ovšem dnes září jen asi z poloviny a většina z nich leží. Jejich „náčelník” mě vlídně vítá, přesto se obávám, zda se na mě z nějakého důvodu jeho národ nezlobí, protože cítím, že přicházím nevhod. Kývnutím hlavy směrem vzhůru naznačuje, že na nebi se slunce už schovalo za horizontem a je třeba jít spát. A opravdu, zatímco nahoře ještě svítí slunce, tady v údolí  již vládne chladný stín. Tak to je ten důvod jejich rezervovanosti; oddechuji s úlevou a překotně se loučíme.

Kolega kaštan mě nabádá k dalšímu postupu dolů a ještě chvíli mě doprovází. Obklopuje nás černo černá tma, když pojednou slyším:

„Tady se rozloučíme, odtud už musíš pokračovat dále sám.” A zanechává mě sobě samotnému. Nebojím se. Nevím proč, ale znám cestu, kam pokračovat. Předlouhá temná pouť do nitra Země  je nekonečná, nic nevidím, přesto mě to netrápí. Jsem si bezdůvodně naprosto jistý každým okamžikem.

Konečně vidím světýlko, ke kterému jsem směrován. Náhle si připadám jako v hrobce, jejíž stěny i strop jsou tvořeny černými lesklými skálami. Uprostřed na katafalku, který vyzařuje smutné světlo a osvětluje celou  hrobku, leží se zavřenýma očima vychrtlá a zsinalá žena středního věku oděná jen v lehounký fialový přehoz. Její zřetelné lícní kosti a z očních důlků vystouplé bulvy pod zavřenými víčky vzbuzují dojem dlouhého strádání a vyčerpání těla. Všude je cítit napětí. Vím, že ta žena ještě  žije. Vnitřním zrakem mohu vidět ohromné proudy energie nedobrovolně opouštějící její tělo a směřující někam vzhůru. Těmito svými enormními nepřirozenými energetickými výdeji každou sekundou chřadne více a více. Jako by jí někdo energii odsával.

Z dáli se pojednou přibližují a jsou slyšet stále více nějaké hlasy. Žena se začíná třást, celá se chvěje strachem. Náhle do hrobky vpadne několik mužů. Surově se chápou ženy, která se zmítá ve strašných křečích odporu, a její výraz v obličeji  se mění na nepříčetný. Vzdoruje, kope kolem sebe svýma hubenýma nohama, trhá rukama a brání se celým tělem, ovšem nic jí to není platné. Muži jsou silnější, trhají z ní fialovou látku a nahou ji přikovávají k černé skalní stěně, kde jsou již přichystány okovy pro ruce a nohy tak, aby mohly být všechny končetiny daleko od sebe. Žena ze sebe  vydává hysterický křik. Její nyní špinavé, krvavé a dobité tělo se musí poddat mužům a posloužit jim k uspokojení jejich touhy, která je plně ovládá. Srší z nich neohrožený pocit moci a nadvlády s neuvěřitelnou agresivitou. Ta nabude svého konečného ukojení poté, kdy se na ženě všichni vystřídají a zbaví ji zase okovů. Její tělo padá na kolena a předníma rukama se brání padnout na špinavou zem. Jeden z mužů se chápe obrovské železné palice a za hlasité podpory ostatních ženu zbaví objemu hlavy. Poté se všichni v radostném pocitu zadostiučinění střídají v dokončení díla totální zkázy, až z těla zbudou jen cáry a krvavé kusy.

Mohu jen stát a dívat se. S příchodem mužů do hrobky mě uchvacuje silný pocit žaludeční nevolnosti. Jen tak tak nezvracím před stromem na cestě. Zvracet se mi bude chtít ještě hodinu po příchodu domů.

Stojím a dívám se v hrobce na to hrůzné divadlo. Rozumím tomu a stydím se v nejhlubší lítosti.

A najednou ke mně pomaloučku, zprava, tiše a skromně přichází Matka Země. Tato úžasná zářící moudrá žena se ke mně lehce nakloní a povídá:

„Ano, jsem to já. Takový vztah si člověk v sobě vytvořil mezi sebou a mnou, a toto je jeho přesný obraz. Takto se člověk dlouho chová ke své Zemi, a takto se Země dlouho cítí s člověkem.”

Nejraději bych někam zmizel, ale láskyplná žena pokračuje:

„Zpočátku mě lidé prosili, přinášeli mi oběti a obraceli se ke mně s prosbami o pomoc, život, úrodu. Tyto prosby se vždy staly lichými, protože lidé chtěli měnit přírodní zákony. Nepochopili, že se mnou tvoří jeden celek, že mně se mohou jedině přizpůsobit. Moje zákony jsou zákony Pána. Svými přáními se člověk staví proti Boží vůli a vysává z planety energii. Já jsem projevením a ztělesněním Božích zákonů, proto nemohu člověku dát nic navíc, protože už ze svojí podstaty všechno dokonale dávám. Boží vůle je dokonalá. Boží zákony jsou dokonalé. Jen člověku to stále nestačí, chce více a více pro svůj život, aniž by potřeboval. Já dávám, nabízím, ale v mém dávání není předpoklad, že bude nabídky dávání využito nebo zneužito. Moje dávání v sobě nenese žádný předpoklad vybočení z Božích zákonů. Proto jsem člověku nic nedala, ani  nemohla dát. Vše si člověk vzal sám. Člověk je hostem na Zemi, z tohoto pohledu mohou být všichni lidé označeni za mimozemšťany. Ovšem lidské chování vůči hostiteli se stává neúnosným. Drancování planety, jejích přírodních zdrojů, uhlí, ropy, plynu, kovů, je jen zlomkem porušení Zákonů. Ničení všech živých forem včetně člověka samotného je mnohem horším proviněním. Znečištění Země dosáhlo kritických mezí, a to nejen hmotné, ale zejména na jemných úrovních. Člověk měl svým příchodem na Zemi planetu pozvednout k Bohu. Nerespektováním Božích zákonů ovšem nelze k Bohu dojít. Téměř všichni lidé si ve svých duších nesou zatížení z činnosti proti mně, Zemi. Nikdo nebude moci být šťasten a postoupit, kdo neodčiní svojí proměnou a životní změnou svoje minulé činy proti Božím zákonům na Zemi.”

„A budou lidé vědět, jak se mají změnit? Jak mají odčinit svoje provinění a zbavit se zatížení v duši?”

„Ty vidíš v duších lidí překážky, víš, jak je obtížné se jich zbavit. Je třeba, aby každý začal  se změnou u sebe a své rodiny. Nikdo by se už neměl podílet na dalším porušování Božích zákonů, ať přímo nebo nepřímo, protože dopady a důsledky porušení Božích zákonů budou projeveny rychle v osobní i širší rovině. Člověk se nutně potřebuje pozvednout v duchu, duchovně vyrůst, proto jeho zabíjení a utrpení zvířat nákupem a konzumací živočišných produktů nelze dále tolerovat. Drancování života rostlin je nadále nepřijatelné, stejně jako těžba pod povrchem planety. Nic z toho, co člověk užívá, mu nebylo dáno. Vše si přivlastnil a pokřivil. V neposlední řadě jde také o množství lidí, kteří na planetě žijí. Porušovatel Božích zákonů plodí nezodpovědně porušovatele Božích zákonů. Takový počet nezodpovědných lidí představuje veliké potíže pro budoucnost planety. Proto ti z lidí, kteří se nepřizpůsobí Zákonům, nebudou na  Zemi žít, nebo budou žít v takových formách, aby neškodili. Lidé se mohou tedy očistit a zachránit svými dvěma činnostmi zároveň: svojí okamžitou změnou a šířením informací o nutnosti změny člověka.”