Co se děje, když duši nepřesvědčíme

Včera jsme si ukázali duchovní cestu ke změně projevu naší duše. Dnes si máme ukázat, co se děje, když svoji duši nepřimějeme ke změně. Tedy jak to vypadá v jemnohmotném světě, když se ztotožníme s emočním hnutím, když neudržíme vědomí mimo, ve Světle, jsouce s ním neztotožněni.

Naše vědomí, respektive schopnost sebe uvědomění, nám umožňuje zaujmout indiferentní postoj k uvnitř nás probíhajícím emočním jevům, jež nemají původ ve Světle ducha a jsou udržovány při životě jen naší energií vědomí.

Když si ovšem neosvojíme duchovní snahou a prací sebe uvědomělý postoj a ztotožníme se vědomím s negativními emocemi, tedy doslova utopíme svoje sebe uvědomění v emočním prožitku, okamžitě opouštíme duchovní postavení vědomí ve Světle, a tato skutečnost se ihned projevuje v naší auře nebo duši. Trvá to zlomek vteřiny opustit Světlo ducha. Návrat do Světla je ovšem mnohem obtížnější a vyžaduje velikou snahu a duchovní práci. Důvodem těžkostí při našem návratu vědomí domů je i fakt, že k jeho opuštění Světla nás nikdo nenutil. Byla to naše duchovní volba, naše vůle zapřít věčnost a dát přednost čemusi pomíjivému, co pramení z našeho léta či staletí živeného ega.

Projevy opuštění Světla se v naší duši projevují změnou barvy, změnou vibrací a zejména překážkou na naší cestě ke zdroji života. Naše svévole musí být nejprve námi napravena, odčiněna nebo Bohem odpuštěna, abychom mohli pokračovat v duchovní cestě vzhůru. Často je naše duchovní síla oslabena, nemůžeme duchovně růst, pracovat, učit se. Tak se projevuje náš pád na nás.

Stačí okamžik našeho ztotožnění s negativní emocí vůči jinému člověku, který je tímto aktem ihned zasažen. To se projeví v jeho auře nebo duši podle stupně duchovní ochrany. Čím vyšší duchovní ochranu člověk má, tím menší dopad mají energetické útoky od jiných lidí. Vždy jsou ovšem viditelné, i přesto, že jejich dopad nemusí být žádný. Duchovně lze pomocí jemnohmotného spojení nalézt pachatele, protože každý tvůrce je vždy spojen se svým produktem a nese za něj osobní zodpovědnost. Vždy je lepší nic netvořit, než tvořit bez kontroly sebe uvědomění. Ukazuje se na tisícileté praxi, že právě nevytvářet příčiny, je nejtěžší úkol.

Dalším důsledkem naší nesebeuvědomělé tvorby z emocí je dopad na nás, na tvůrce. Rychlostí blesku se vše, co vyšleme k jinému člověku, vše, čemu dáme naši energii, vrací k nám a mnohonásobně větší silou, než jsme vložili, udeří do naší duše. Tak se dříve či později setkáváme s důsledky svých činů a divíme se, proč zrovna mně se takové věci musí dít. Takže na nás, tvůrce, působí dvojí zásluha: zaprvé zásluha za naše opuštění Světla a ztotožnění s pomíjivostí, zadruhé zásluha za „dárek“ jinému člověku či lidem. Čím více lidí „obdarujeme“, tím větší „odměnu“ sklidíme.

Jemné působení se tak dříve či později projeví i ve hmotě a dokáže nás pěkně zdržet na cestě ke Světlu. Čemu dáme pozornost vědomí s negativními emocemi, to nás usvědčuje z toho, že právě tady se máme ještě mnoho učit. Jako by slunce pořád mělo klesat do hmoty a pak se zase pracně škrábat na oblohu. Až získáme nadhled, jaký má slunce, budeme jistě mnohem šťastnější.