Co se děje na Zemi

Včera jdu po zahradě a málem zašlápnu letošní mládě užovky obojkové, dlouhé asi jen padesát centimetrů, které mi nečekaně kříží cestu. Užovky na zahradě vídám často, zejména na kompostu nebo schovávat se pod naštípaným poskládaným dřevem.

Děsí mě představa, že bych na ni mohl šlápnout a zabít ji. Sleduji ji, jak se schovává pod dřevěnou lavičkou z dubového půlkuláče a usedám vedle do lehátka na slunci ve snaze se rychle vzpamatovat z úleku. Po chvíli mi moje žena říká:

„Spojil ses s ní? Určitě za tebou přišla, aby ses s ní spojil.”

Na tohle jsou manželky dobré, že vždy dokážou připomenout, co je třeba udělat. Člověk si navíc připadá jako hňup, protože ho samotného to nechce napadnout.

A tak se zavřenýma očima a obličejem vystaveným slunci prosím Krista, ať se děje jen Jeho vůle.

Náhle se mému vnitřnímu zraku nad mládětem užovky otevírá jemný prostor. Pohybuji se v něm rychlostí blesku do rok vzdálené minulosti, kdy v dalekém osamělém údolí uprostřed luk a lesů potkávám na cestě slepýše, jak se vyhřívá v zapadajícím slunci. Chci se s ním tenkrát přirozeně pozdravit, a místo duše slepýše, protože žádnou svoji individualizovanou duši stejně jako užovka nemá, se mi nad obzorem, nad lesy nad údolím, zjevuje veliká mužská bytost s tmavým plnovousem.

Dnes se přítomnost s minulostí propojuje, jako by čas neexistoval, a stojím opět tváří v tvář této veliké vznešené postavě.

„Ano, opět se potkáváme, protože náš poslední loňský rozhovor nebyl a nemohl být dokončen tak, aby mohl vzniknout článek. Až dnes nastává správný čas. Jsem Baldrus, král říše všech plazů, kteří žijí z Boží vůle na Zemi. Před rokem jsem ti řekl, že lidé na sebe přivolávají obrovská neštěstí zabíjením zejména hadů a krokodýlů. Podívej se.”

A ukazuje mi Zemi z vesmíru, abych viděl mračna temnoty, jak neustále vznikají a dmou se nad mnohými krajinami hlavně v Asii, ale i Jižní Americe a jinde.

„Tato temnota dopadá na všechny lidi, kteří nejen zabíjejí, ale i jedí, kupují, prodávají a týrají zvířata, zpět okamžitě, protože žádná nově vznikající temnota se už nikde, na rozdíl od minulosti, nehromadí, ale ihned postihuje své tvůrce a hostitele. Dnes, po roce od našeho setkání, vzrostly důsledky utrpení zvířat svým působením na člověka šestkrát. Šestkrát silnější utrpení musí dnes zažít člověk na sobě, protože zabíjí, způsobuje utrpení, jí maso zvířat, nebo ho kupuje či prodává. K životu zejména plazů člověk přistupuje obzvláště krutě a bez známek soucitu. Absence soucitu představuje pohoršující okolnost a veškeré utrpení s jeho důsledky ještě zhoršuje. Maso zvířat se stává zdrojem nové infekce a nových nemocí pro člověka, je lhostejné, zda ho konzumuje uvařené nebo syrové.”

Užuž se chystám zasednout k notebooku, abych napsal, co napsat mám a nezapomněl něco, když zcela náhodou vyhlédnu z okna a vidím, že před garáží na zemi sedí žluna zelená. Tento pták z rodu datlovitých k nám nikdy na zem před domem nesedá, a už vůbec ne tak blízko domu. Navíc zůstává dlouho a klove zobákem v zemi. Infantilně na ni koukám, dokud ke mně nepřistoupí žena a zase neradí:

„No to je jasné, ta přichází taky sem, aby ses s ní spojil a napsal o tom do článku.”

Tak dobře. Jak jinak, zase má pravdu. Nad žlunou se otevírá nová dimenze a v ní mé vnitřní oko konečně spatřuje samotného Hora, krále zvířecí říše, se kterým se znám osobně už z dřívějška. Jsem tomu rád, protože výše zmíněný problém člověka se přece nemůže týkat jen plazů.

„Vybíjení ptactva po milionech, aby lidé mohli jíst, co jim chutná, patří, vedle bez soucitu vražděných plazů a ryb, k největším a nejpočetnějším brutalitám člověka. Dnes neexistuje žádný rozdíl mezi vraždou člověka a vraždou zvířete. Důsledky vraždy zůstávají pro člověka stejné. Tak si člověk škodí nejen tělesně, že zabíjí své hmotné tělo, ale také duchovně, protože zabíjí svoji duši. Znemožňuje jí žít svůj duchovní potenciál, protože schopnosti duchovně se vyvíjet jsou okamžitě člověku vytvořenou temnotou blokovány, dokud se neočistí, dokud neočistí svoji duši. Nelze vůbec hovořit o duchovním postupu či duchovním životě člověka, jestliže zůstává zatížen vlastními činy a podíly na utrpení zvířat. Tato temnota, která má původ v utrpení zvířat, zaujímá 72 procent temnoty lidstva. To nemůže jako celek postoupit výše k Jednotě, pokud jedna část stvořeného světového vesmíru bude parazitovat na jiné stvořené části vesmíru. Zvířata jsou kolegy, průvodci a rádci člověka odnepaměti. Vesmír Horus, říše zvířat, představuje jednu sedminu stvořeného vesmíru. Člověk tak nikdy nebyl nadřazen zvířatům. Naopak spolu s nimi má tvořit Jednotu, která vychází z Jednoty stvořeného vesmíru. Pokud člověk nepřekoná vlastní temnotu, která má kořeny v jím páchaném zlu zvířatům, nikdy nad temnotou ve světě nemůže zvítězit a vždy bude otrokem. To proto, že temnota ze špatného zacházení se zvířaty oslabuje člověka ze 72 procent, tedy z většiny, a také proto, že otupení a bariéry této temnoty neumožní člověku použít nástroje svého ducha ke konečnému vítězství nad světovou temnotou.”