Desatero

I tu se Boží posel sklání nad Mojžíšem a vede jeho duši k pozornosti nad textem Božích zákonů sepsaných na dvířkách Archy.

„Jak zní první a nejdůležitější Boží zákon pro člověka? Miluj Boha, svého Pána, v každém okamžiku svého života. To je nevyšší povinnost člověka v jeho životě na Zemi. Všechny ostatní zákony vycházejí z tohoto zákona a jsou mu podřízeny,“ promlouvá Boží vyslanec k osamělému muži, „pojď svým duchem dál a vstup do toho zákona.”

Náhle se ve tmě zářící písmo proměňuje ve svoji vlastní skutečnost, ducha Mojžíše doslova pohlcuje a vytváří před ním svoji pravou podobu a podstatu. Mojžíš se svojí duší vznáší nad pyramidou, vylétá do stále větší výšky a hlas k němu praví:

I.

„Milovat Boha v každém okamžiku představuje základní zákon vesmíru a umožní člověku vznášet se jako pták k nebi, být svobodný a nespoutaný, jak si nikdy dosud nedokázal představit. Jedině láska člověka k Bohu mu umožní zažít nekonečnost a absolutní svobodu, po níž ze svojí podstaty touží. Tady dostává návod, jak jí dosáhnout, jak ji zažívat nepřetržitě i ve hmotnosti Země. Lidský duch se stává svojí láskou k Bohu nespoutaným a osvobozeným od pozemské tíže.”

II.

„Aby člověk mohl svého Pána a Boha neustále milovat, aby k Němu mohl cítit svoji lásku, musí Ho velebit a ctít Jeho jméno v nevyšší úctě. To znamená, že člověk hledá své útočiště a štěstí mimo Zemi, a proto nebude žádat po svém Bohu splnění pozemských přání.”

III.

„Každý den svěť! Každý den má být člověku svátkem, protože může a má na Zemi přinášet v radosti svědectví o svém Bohu. Láska člověka ke Stvořiteli zaplní svět radostí a štěstím a každý den se stane dnem svátečním.”

IV.

„Uctívej Otce a Matku. Neboť jsi viděl, že Bůh je Otcem i Matky. Je Matce vším. Oni jsou život a život dávají. Proto i lidský otec a lidská matka dávají život. Proto uctívej otcovství a mateřství jako zdroj pozemského života.”

V.

„Nebudeš zabíjet proto nic, co je život nebo součástí života, který pramení od Otce a Matky. Jelikož vše je životem od Otce a Matky, staň se menším než zrnko písku, abys nic nezabil, nikomu a ničemu neublížil.”

VI.

„Nenič především manželství, protože je posvátné a požehnané u Otce a požehnané u Matky. Manželství je darem Božím člověku, aby naplnil Zemi svojí láskou.”

VII.

„Proto nemáš krást, krádež krade lásku z duše člověka, kterou má dávat Bohu, a jeho život se stává smutným, protože přestal Boha milovat. Proto nedovol duši ulpět a toužit po světě, nešpiň svoji duši touhou po vlastnictví světa.”

VIII.

„Nikomu neubližuj ani soudem, ani myšlenkou, ani činem. Nepodávej žádných svědectví proti lidem, ani falešných, ani pravdivých, pokud bys měl ublížit. Pravda i lež mají stejnou hodnotu, pokud zraňuješ. Pokud zraňuješ, jsi vinen.”

IX.

„Nemáš toužit po ženě, neboť touha a chtíč spalují lásku člověka k Bohu. Láska člověka k Bohu má zůstat nedotčena touhou a chtíčem člověka po tělesnosti.”

X.

„Člověk nemá utápět svého ducha v touze po ničem ze světa hmoty, protože láska člověka k pomíjivosti nesmí nikdy přerůst lásku člověka k věčnosti. Touha zabíjí lásku člověka k Bohu.”

S těmito zážitky a zkušenostmi se Mojžíš vrátil ke svému lidu, aby mu předal své svědectví a pochopení jednoho z největších darů a pomoci od Boha člověku. Archu úmluvy mohli vidět jen někteří nemnozí lidé oplývající výjimečnou čistotou duše, přesto jsou její další osudy neznámé. Víme jen tolik, že její podoba byla opravdu hmotná, zhuštěná energie, jako by se Boží zákony a Boží vůle zhutnily do podoby odpovídající jejich určení, tedy hmotnosti Země. Někdy v 5. století po Kristu se Archy zmocnily síly temnoty, respektive lidé sloužící temnotě. Tito ji, jako svědectví o Božím plánu s člověkem, poté ukryli před světem v hlavním sídle temnoty na Zemi v Egyptě v Gíze. Tam setrvává dodnes. Zda bude někdy v budoucnu vynesena opět na světlo světa, zatím nevíme.