Dopolední pozdrav

Dnešního rána mě Plejáďané zvou do nitra Země, abych se s nimi zase krátce setkal. Nemusím tentokrát do lesa, stačí, že se spojíme z domu. Nechci je nechat dlouho čekat, proto ihned, jak je to jen možné, uléhám, zavírám oči a už jsem duchem u vstupu do jejich „města.” Vypadá jako středověká osada, obehnaná plotem, jasnou hranicí s jediným vstupem, vstupní bránou; uvnitř ovšem žijí desítky tisíc těchto vysokých duchovních bytostí v jemných záhalech své ještě jemnější duchovní podstaty.

Pro mě velmi nečekaně, protože se to ještě nestalo, mě zvou dále. Přirozeně se ostýchám, zdráhám a trochu nevěřím, že správně rozumím, co mi říkají.  Ale naléhají a určitě to myslí vážně, když i posunky svých veselých bílých těl naznačují, abych vstoupil.  Je to pro mě velká čest, a tak pomalu opatrně našlapuji a mizím uprostřed nízkých bílých obydlí, jež slouží jen ke spánku a odpočinku. Všichni dospělí a velcí jsou vzhůru a obklopují mě svými jemnými těly. Nemohu ani na sekundu pochybovat o tom, že jsem hostem žádaným.

Radostně mi všichni jeden přes druhého ukazují svoje osobní místa pro život, překřikují se. V přední části „města”, blízko jeho vstupu, vidím vyšší zcela bílá obydlí pro dospělé jedince, jako by střežila vchod, a měla tak pod kontrolou veškerý pohyb ven a dovnitř. Tady žijí, respektive bydlí, všichni dospělí pohromadě, spolu; nikde nevidím děti, které už velmi dobře znám.

Přes den, vzhledem k novému duchovnímu vývoji a novým změnám na Zemi, mohou už všichni Plejáďané pobývat venku na vzduchu a denním světle, samozřejmě ve svojí jemné, lidským očím neviditelné, podobě.

Všichni velcí mě teď tlačí dozadu do zadní části jejich rozlehlého podzemního působiště. V této skryté a bezpečné koncové čtvrti, jsou vedle sebe naskládány malé příbytky pro jejich děti, kde odpočívají a spí. Připomíná mi to tady mateřskou školku. Děti jistě i v tuto chvíli spí, protože zůstávají  schovány uvnitř, a vnímám je v jejich  snovém stavu vědomí.

Musím na tomto místě poznamenat a velmi zdůraznit, že můj pobyt tady není úplně snadný. Všude se rozlévá Světlo a Láska. Tato kvalita zcela vyplňuje veškerý prostor a je tak hutná, že člověk skoro nemůže dýchat. Její obrovská intenzita mě nutí k maximálnímu soustředění a ovládání. Zde nesmí být prostor pro nic než pro Světlo. Přestože si o sobě nemyslím, že jsem špatný člověk, jejich přirozeného nadlidského vyzařování Lásky a Světla, což je totéž, vůbec nejsem ze své lidské duchovní přirozenosti schopen. Pokud bych se nyní ztotožnil s jakoukoli ne-Světlou myšlenkou nebo emocí, ztratím okamžitě vědomí. Podobné silné vibrace Světla zažívám při pomoci zemřelým, když jejich duše smím doprovázet vzhůru do Světla. V těchto případech bývám na pokraji svých duchovních sil. Odměnou mi je neskutečný pocit zadostiučinění a vděčnosti.

Úplně vzadu, za prostorem dětských příbytků, je vysoká neproniknutelná stěna, jež odděluje svět Plejáďanů od okolního podzemí. Zevnitř na stěně vidím obří „obrazovku”. Měří asi třicet metrů na délku a patnáct metrů na výšku. Dnešním lidským jazykem bychom řekli giga LCD display s maximálním rozlišením. Samozřejmě barevný. Dospělí průvodci mi vysvětlují, že skrze tuto obrazovku dostávají sem do podzemí všechny potřebné informace nejen z vesmírné kroniky, ale také o aktuálním dění na povrchu Země, a to jak v přítomnosti, minulosti i budoucnosti. Vědí tak úplně všechno. Připomínám, že Plejáďané žijí výhradně v Boží vůli a výhradně jí slouží celým svým životem.

Poté mě vyprovází pomalu ke vchodu. Nic jiného nevidím a mám dojem, že jsem viděl všechno. Jejich vedoucí, můj oblíbený přítel, mě za východem ve tmě okolního podzemí zastavuje a povídá:

„Teď ti ukážu obrazy budoucnosti. Obrazy, nelekej se.”

V ten okamžik se mi  na pozadí tmy ukazují trošku katastrofické děje. Vidím z nebe padat kameny a balvany nejrůznějších barev, celá Země se chvěje pod nohama, obrovské stromy plavou v silných proudech vody. Mnoho lidí hyne okamžitě pod tíhou těchto náhlých  pozemských změn. Slyším křik lidí a hučení živlů. A před těmito pohyblivými obrazy  ke mně promlouvá podzemní přítel a zdůrazňuje:

„Tak jako vidíš mě v klidu s tebou promlouvat, přestože za mnou vidíš hrůzy, tak se ty sám postav k hrůzám, až přijdou a zasáhnou lidstvo. Všichni lidé by měli zachovat klid a lásku ve svých duších navzdory všemu, co se bude dít. Ať se ve své lásce obrací k Bohu. Napiš o našem dnešním setkání krátký článek.”

A tak konám v naději, že přinese čtenářům pomoc i radost.