Dovolená s nebožtíky
8. srpna 2019, 13:00 hodin, Primorsko, Bulharsko
Jako každý den po obědě, i dnes vyhledávám klidné místo pro chvíli relaxace o samotě. Takové podmínky mi nabízí jedno z přístavních betonových mol, po jehož délce je nemnoho laviček k posezení. Ovšem v tuto denní dobu je po celé své délce úplně prázdné, žádní lidé, protože zde není nikoho, kdo by se nechal spalovat v poledním slunečním žáru. Jdu až k nejvzdálenější lavičce na konci mola, daleko od břehu moře, kde je slyšet jen hučení vln a z dáli nenasytný křik mořských racků. Všudypřítomný pach rybiny jen dokresluje dokonalost a kouzlo okamžiku. Sluneční paprsky jsou příjemně těžké a nekompromisně mě nutí se na lavičku položit. Zavírám tedy oči a nechávám se unášet spojením se Světlem; modlitba ke Kristu dílo dokoná.
Po chvíli se před mým vnitřním zrakem na prázdném mole vyjevuje tento děj. Z moře vyskakuje stařík, je oděn jen v plavkách, které se dnes už nevidí, a svým hubeným až vyzáblým tělem přechází kolem mě. Je vidět, že se mu jeho situace nezamlouvá a že chce odejít pryč. Okamžitě poznávám, že je to duše v moři zemřelého člověka a potřebuje pomoci. Působí velmi zmateně a vyčerpaně a nechce mě slyšet, jako by byl uvězněn ve svých myšlenkách. To se zemřelým stává často, zejména pokud umřou nepřipraveni. Jelikož stařík nereaguje na moje slova, vstávám k němu a levou rukou se jemně dotýkám jeho zátylku směrem ke krku. Tím si duše zemřelého vždy uvědomí, že žije. Nyní, když se uklidnil, dovolil mi pomoci mu odejít domů. Stále s rukou kolem jeho krku, aby neztratil vědomí, pomalu stoupáme v proudu Světla vzhůru k bráně Světla. Překotně se loučíme, protože můj svěřenec už nemůže vydržet, oprošťuje se ode mě a již sám spěchá do Světla a mizí v něm.
S pocitem dobře odvedené práce se stále vnitřním zrakem rozhlížím kolem sebe po mole. Proud Světla vzhůru je pořád viditelný. Náhle si všímám spěchající starší paní s kabelkou. Míjí mě, ani nepozdraví, a rychle mizí v koridoru Světla. Z druhé strany mola se s kulháním blíží starý nemocný pes a hned za ním se kolíbá s hýkáním obrovská bílá husa. Obě zvířata také mizí ve sloupu Světla. Za několik málo okamžiků jsem už zcela ztracen. Sedím na lavičce a kolem mě se celé molo rychle proměňuje v pěší zónu spěchajících zemřelých lidských duší. Jdou tu muži, ženy, mladí i staří, děti nevidím. Je to hustý dav. Nikdo nemluví, nikdo neprojevuje emoce. Všichni jdou rychle, netlačí se, nestrkají se, nepředbíhají, jako by každý věděl, kam jde a co ho čeká. Pomalu jeden po druhém nastupují do výtahu Světla a mizí ve svém dalším osudu.
Tato skutečnost vede k úvaze, kolika zemřelým se z jakéhokoli důvodu po smrti nedostává pomoci, aby mohli odejít do Světla. Jsou drženi ve hmotě, kam už bez svých hmotných těl nepatří. Žel často, zdaleka ne vždy, jsou za tento jejich nucený prodloužený pobyt zodpovědní jejich příbuzní a pozůstalí, kteří svým nevhodným chováním a emocemi vzbuzují u právě zemřelých nežádoucí emoce, a tím také připoutanost ke hmotě. Tito potom nemohou odejít do Světla a věnovat se svému dalšímu životu a duchovnímu vývoji. Najít v takové situaci a stavu cestu a spásu ve Světle může být dosti nemožné, protože s absencí hmotného těla mizí i rozum, a připoutanost ke hmotě emocemi se tak stává velmi silnou, a to až několikanásobně silnější než za života v těle. Samozřejmě vždy záleží na duchovní vyspělosti každé lidské duše, do jaké míry za svého života ve hmotnosti duchovně zpracovala svoje emoce.
Přejme všem lidem šťastný život ve hmotě bez lpění. Protože každý si zaslouží Světlo a Milost.