Duchovní pomoc umírajícím

21. století nám nabízí velmi často smutný pohled na umírající bratry a sestry. Fyzická zanedbanost umírajících je jen jednou z mnoha nelidských přítěží. Lidé starající se o odcházející spolubližní bývají zřídka vybaveni nutnou mírou soucitu, empatie a lásky. Nemají možná čas, energii, jejich práce je špatně placená.  S pochopením přijímáme všechny jejich důvody jako objektivní a přesto je nám líto, že naše lidská společnost dneška umožňuje tak nedůstojné zacházení s člověkem v posledních dnech a okamžicích jeho pozemského života.

Snažíme se pochopit, jak se asi cítí lidská bytost jsouc srozuměna, že její dny jsou sečteny. Její tělo vypovědělo službu a duše žije nyní ve vězení z této hmoty, která donedávna byla její „já“.

Duch se častěji než kdy jindy vzdaluje z těla, aby se zase na krátké utrpení plné okamžiky opět vtělil a zažíval obvykle nejen duševní ale i fyzickou bolest.  Musí ho přece sužovat neskutečný strach z neodvratného konce, samota vhánějící slzy do vyschlých očí, možná zima a lítost z nemožnosti setkání s blízkými.

Co se děje s duchem umírajícího, který je v bezvědomí? Umírající vnímá a slyší všechno, jen nemůže reagovat, nemůže se bránit, nemůže utéct. I když je tělo prolito bolest tlumícími infuzemi, když je v umělém spánku, je stále plnohodnotným člověkem a jako umírající je schopen vše procítit, prožívat, slyšet.  Bolest tišící léky paralyzují duchovní schopnosti člověka, který takto „otráven“ má velmi okleštěné možnosti duchovní práce důležité právě v hodině umírání. Schopnosti sebe uvědomělého bytí osvojené během života mohou být značně omezeny a umírající nemá jinou možnost než se ztotožňovat zejména s nekonečnými pocity a prožitky strachu a podléhat jim. Lidé nevěřící v posmrtný život, v Boha, bývají v okamžiku smrti velmi zmateni nevědouce, co se s nimi děje, a prožívají tak skutečné utrpení.

Z výše uvedených skutečností vyplývá naše morální povinnost, pokusit se alespoň v rámci svých omezených možností okamžiky umírání našim bližním zpříjemnit a pomoci jim.

To nejdůležitější, co bychom měli pro umírajícího udělat, je se za něj vždy pomodlit, poprosit anděly, Krista či pána Boha o jeho ochranu, poděkovat bližnímu za to, že jsme měli možnost se s ním potkat, že byl součástí našeho života.  Pro umírajícího je velikou výhodou vědět, že umírá. Proto mu můžeme šetrně do ucha pošeptat, že jeho dny na Zemi končí, že se nemá čeho bát, ať jde, kam jeho duše chce, a že všichni pozůstalí to chápou, děkují mu za všechno a mají ho rádi.

Duchovním zrakem můžeme sledovat ducha, jak opouští tělo, v případě bezvědomí duch ještě nějakou dobu setrvá u těla a pomalu se vzdaluje.

Je nezbytné pro člověka 21. století, aby každý umírající našel mezi živými alespoň jednoho soucitného, který se za něj pomodlí.

Vezmeme-li nyní v potaz skutečnost opakovaných vtělení, reinkarnaci, cítíme přímou souvislost mezi způsobem odchodu z jednoho života a vstupem do života následujícího. Jací lidé se znovu narodí, když na samém odchodu ze života v bezmoci musí prožívat hrubost, bezcitnost, násilí, nelásku, zklamání, nepochopení? Pozůstalí si často neuvědomují, že umírající či právě zemřelý všechno vnímá, slyší nebo i vidí a oni v nevědomosti hovoří, jakoby člověk již byl na míle daleko. Umírající se tak dozvídá věci, které od svých blízkých nikdy v životě neslyšel a prožívá skutečné zklamání a smutek bez možnosti nápravy, odčinění, změny. S těmito nevratnými pocity a zkušenostmi tedy obvykle odcházíme a musíme odejít „na věčnost“.  Poslední zkušenosti a z nich vyplývající kvality duše hrají klíčovou roli v posmrtném stavu a pro naše vlastnosti a vlohy v následujícím životě. Co tedy můžeme očekávat od našich nových dětí, dětí dneška a dětí zítřka, kteří mají v sobě tyto nesmazatelné zkušenosti. Jak moc morální, duchovní, lidští, láskyplní, milující vstoupí do života?

Pochopení a přijmutí skutečnosti reinkarnace je tedy klíčovým faktorem pro změnu kvality našich životů k lepšímu, světlejšímu, harmoničtějšímu bytí a k vytvoření lidštější, morálnější společnosti. Vidíme ovšem tu dlouhou cestu člověka, který je ve svých přesvědčeních, jimiž se často chlubí, materialistický. Vidíme ještě delší cestu člověka, který je ve svých přesvědčeních, jimiž se často chlubí, věřící, jsa tedy poprvé a zároveň naposled na Zemi.

Článek byl zveřejněn v časopisu Ve hvězdách (www.astrolife.cz)