Eva umírá

Jako pomocník duším zemřelých mám od Krista za úkol popsat svoji zkušenost s Evou, sedmačtyřicetiletou mámou tří dětí, kterou v srpnu loňského roku lékaři zpravují o rakovině uvnitř jejího těla. Eva se modlí k Bohu, ke Kristu, protože jako věřící, katolička, se přirozeně ve své duši obrací s prosbami k Pánu. Věří, že nezemře, že se uzdraví. Dokonce podstupuje lékaři nařízené zdravotní postupy léčby a týdny a měsíce běží.

Únor Evě přináší od lékařů konečnou zprávu, že jí nemohou žádnou lékařskou cestou pomoci k uzdravení. Dvanáctého března, přes veškeré modlitby i alternativní způsoby léčby, Eva své nemoci podléhá.

Díky svým modlitbám a duchovní praxi se duše Evy po smrti nenachází v bezvědomí, dokonce i mrtvé hmotné tělo mohla hned opustit a být si vědoma vlastního skonu. Nyní se dostává do posmrtného meziprostoru, kde obvykle duše zemřelých tráví potřebný čas k uzavření světských záležitostí, vyrovnání se svojí smrtí a rozloučení s pozůstalými.

Zde duši Evy poprvé potkávám, představuji se jí a stručně vysvětluji, že jsem tu, abych jí, až nastane správný čas, pomohl odejít ke Kristu. Eva překotně souhlasí a zdá se, že všemu rozumí a chápe. Avšak nyní se potřebuje věnovat sobě, svým emocím ze smrti, nemůže se snadno oprostit od hmotné skutečnosti světa pozůstalých. Jelikož nikoho nemohu nutit přijmout pomoc, opouštím duši mrtvé ženy s informací, že jí jsem kdykoli k dispozici. Souhlasí se vším a rychle se vrací k pozorování světa, který už musela opustit.

Každý den navštěvuji Evu, vkrádám se do jejího osamělého světa mezi naším hmotným a oním světem, abych sebe ubezpečil, že ještě pomoci nepotřebuje. Každý den se Eva dokáže na chvíli odtrhnout od svých těžkostí s pozemským světem, aby mi řekla, že ještě nechce nikam odejít. Netouží odejít ke Kristu. Volí si sama, nikoli nezbytnou, zkušenost účastnit se vlastního pohřbu, mše, která se koná dvacátého března.

Ten den zažívá Eva velmi zjitřené emoce, což je pochopitelné. Setkání s mnoha příbuznými a známými tvářemi vrhá neklid do její duše a ona se ještě více než dosud nachází ve stavu nepřijetí situace, nesmíření s osudem, což prohlubuje emoce natolik, že vnímá svůj hněv a vztek vůči Bohu, vůči Kristu. Jak ji mohl nechat zemřít? Proč musí tak brzy opustit své tři děti? Vždyť je dosud mladá a její pozemský život ještě neměl skončit. Není to spravedlivé!

Eviny emoce zcela pohlcují duši, stává se doslova svými emocemi, necítí žádnou touhu odejít z tohoto světa ke Kristu!

Následující ráno, jedenadvacátého března, se zdá, že se stav duše zemřelé mění. Jako každý den i dnes se s ní potkávám v jejím prozatímním životním prostoru. Nacházím zde sedět sklíčenou, zlomenou a vykořeněnou ženu, která si v sobě s hlubokým klidem a přesvědčením drží postavení soudce, a ten ukazuje na Krista jako viníka. Ona se k Němu modlila, prosila Ho, velebila Jeho jméno a nic. Stejně ji nechal zemřít.

Eva už tu nechce dál sedět a čekat. Není na co. Vyzývá mě, ať už jdeme odsud pryč. Cítím, že je zahořklá a nechce Krista vidět, nechce se s Ním potkat. Přesto se mnou pomalu ale odhodlaně odchází, jako by jí bylo jedno kam. Hlavně pryč odsud. 

 A tak spolu, jako s každou duší zemřelého, pomalu stoupáme po schodišti k vysokým dvoukřídlým dveřím. Obvykle když přicházím se zemřelým, dveře se otevřou a uvítá nás sám Kristus, ale tentokrát s Evou je to jiné. Stojíme přede dveřmi a nic; zůstávají zavřené. Trochu mě zaráží, že mě to nepřekvapuje, a tak zcela logicky radím Evě, ať sama na ty obrovské dveře zaklepe. Tlučte a bude vám otevřeno, není-liž pravda?

A Eva nesměle klepe na dveře. Klepe víc a čeká, zda se otevřou. Po chvíli, kterou si je nezbytné uvědomit, se dveře pozvolna oběma křídly dovnitř otevírají. Když zůstanou doširoka otevřeny, nabízí se nám pohled dovnitř. Nevidíme však vítajícího Krista, nevidíme nikoho. Po chvíli se osmělujeme nahlédnout více dovnitř. Uprostřed obrovského prostoru vlevo sedí hlouček duší v radostné rozmluvě s Kristem. Jakmile se s Evou objevíme uvnitř za dveřmi, Kristus sedící dosud zády k nám otáčí hlavu, naše pohledy se na okamžik potkají. Avšak Jeho oči vysílají k Evě celou věčnost jejího osudu tak mocně, že se musí rychle zase vrátit zpět za dveře. Ty zůstávají stále otevřené, i když teď nikoho opět nevidíme. Stojíme a čekáme v hlubokém studu, cítím ho z Evy a vnímám její uvědomění chybného postoje vůči Bohu a Kristu. Z této situace pro Evu není východiska. Ví, že ji může nyní zachránit jen Milost. Sama není schopna žádného ospravedlnění svých emocí. Cítí svoji vinu zřeknutí se lásky, vnímá svoji hanbu za svoji pýchu, stydí se a její duše se chce rozpadnout na milion kousíčků.

Beze slov tu stojíme vedle sebe.

Po chvíli, která trvá přesně tak dlouho, jak má, pomalu před Evu přichází Kristus. Nepadne jediné slovo. Jejich pohledy se setkávají. Evina duše, obtěžkána vinou, která ji pokryla silnou tmavou krustou a začíná prorůstat dovnitř, jako by ji chtěla proměnit v kámen, se vrhá v pokoře na kolena před Krista. On ji zachytí a láskyplně obejme kolem ramen. Eva cítí celou svojí duší, že Kristus ji nesoudí, neodsuzuje. On ji léčí, osvobozuje. Její vina se začíná rozpadat, drolit a ona konečně cítí nadlidskou vděčnost a lásku ke svému Pánu, kterou za celý svůj pozemský život nepoznala.