Evropské dědictví

Dnes, v pátek 25. března ráno, se mi moje mladší dcera svěřuje, že v noci slyší nějaké dětské hlasy a zvuky rozbíjejícího se skla. Aby nezůstala pozadu, po chvíli se k ní přidává i moje žena, že také nemůže přeslechnout nějaké malé děti, jako by něco povídaly. Od Krista dostávám za úkol se zvláštním fenoménem zabývat.

Sotva uklidím svoje tělo do klidu a zavřu oči, vnímám svým vnitřním zrakem zvláštní atmosféru 2. světové války, kterou už znám ze svých dřívějších duchovních prací v koncentračních táborech, při nichž jsem měl za úkol pomáhat mnoha duším tehdy zemřelých lidí. Nikde ale nevidím žádnou duši, jen pronikám atmosférou těch děsivých míst s trýznivou minulostí, abych za chvíli pochopil její spojitost se současností. Čas jako by neexistoval, když vtom jsem skrze koncentrační tábory přenesen do přítomnosti, která v sobě nese stejnou energii, stejnou atmosféru, nabitou otřesným utrpením, mně tolik známou. Nelze se mýlit. Rozhlížím se duchovníma očima v reálném čase v prostoru a náhle se vše vyjevuje jako ohromující scenérie hororových rozměrů.

Pode mnou se rozkládá Ukrajina, z níž se směrem na západ, do zemí podporujících její vládnoucí režim, valí tmavý dav jedenácti tisíc dvou set padesáti tří duší zemřelých dětí. Jen na našem českém území je jich přesně tři tisíce třicet a všechny opustily s běženci území své vlasti a svůj temný energetický náklad přinášejí svým novým hostitelům. Celá masa duší zemřelých dětí působí velmi jednotně jako jedna tmavá bytost. Rozměry jejich energetické zátěže pokrývají nejméně polovinu Evropy. Musím se ponořit do toho děje, abych mu lépe porozuměl. Ohromující, duši takřka pohlcující negativita, vychází z emocí dětí. Slyším všudypřítomný hluk jejich hlasů, pulzující energii ve vlnách, která neumožňuje pochyby o její gigantické síle. Celý dav provází silné ohlušující rytmické hučení, které podtrhuje významy slov, jež nyní zřetelně slyším jednomyslně vycházet od duší dětí.

„Všichni jste zavírali oči před tím, co se děje, a nic jste neudělali. Vy jste nás zabili! Vy jste nás mučili a umučili! Vy jste nás zradili! Vy jste nám vzali naše životy! Vy jste nám sebrali všechno! Vy jste zodpovědní za naši smrt a utrpení! Vy máte na svých duších naši krev! Vy jste zodpovědní za nespravedlnost, která nás postihla! My jsme byli vaše budoucnost! Jak jste mohli dopustit naše utrpení? Proč jste nic neudělali? Proč jste nechtěli vidět? Sebrali jste nám rodiče, sebrali jste nám rodiny, zradili jste nás! Vzali jste nám budoucnost! Bolesti od vás nemůžeme zapomenout! Kde jste byli, když jsme vás potřebovali? Chceme zpět svůj život! Chceme svoje příležitosti a víme, že je nemáme a nedostaneme. Proč jste dopustili takové hrozné věci? Proč jste dovolili, abychom vám nemohli věřit? Kdo jste?”

Takto ke mně promlouvá dav duší v současnosti umučených dětí na území Ukrajiny, který svými negativními emocemi, pramenícími ze strachu, bolesti, pocitů nespravedlnosti, zrady a přehlubokých zranění duše teď mocně zasahuje do osudů všech viníků.

Mým úkolem je prozatím těm třem tisícům třiceti duším umučených dětí pomoci odejít ze Země a najít konečně klid a osvobození u Krista. Osvobození se pro děti nachází v té skutečnosti, že veškerý svůj náklad temnoty z utrpení před smrtí zanechají tady na Zemi, ve státech, kam se obyvatelé Ukrajiny stěhují.

Množství duší ku pomoci je enormní a proto si na pomoc zvu i svoji ženu. Přesto se dále před mým vnitřním zrakem děje něco neobvyklého.

Z planetky, kam se nyní mají všechny duše dětí přemístit, se z vůle Krista vytváří jakýsi vstupní portál, kterým dokážou hromadně přecházet stovky duší najednou. To významně urychluje celý proces odchodu ze Země. Všichni Kristovi pomocníci, bytosti sloužící Kristu, z nichž mnohé opět poznávám, se nyní shromažďují ku pomoci potřebným a řadí se po stranách portálu, aby pomáhaly s jejich přechodem. Téměř ihned je zahájen exodus a s každou řadou přešedších je mým duchovním očím umožněno vidět a vědět, proč tyto děti musely zemřít. V nejlepším rozlišení vidím stovky dětí od kojenců po šestileté vykuchané zaživa, a to kvůli prodeji orgánů, zejména ledvin a srdce. Orgány vyjmuté v obrovské bolesti putují zejména na západ od našich hranic, ale ani Praha, Bratislava, Varšava, Vídeň nezůstávají výjimkou. Dokonce řada orgánů z tělíček dětí končí za Atlantikem.

Jiné stovky duší mně ukazují obrazy svého konce pozemského života v tom, že jsou zbaveny krve během několika sekund, odkrveny, jejich krev se jímá do speciálních konzerv, které putují opět na západ k prominentní klientele k perorálnímu užívání při nejrůznějších obřadech. Nezřídka se moderní chirurgové při odběrech krve mezi sebou hádají o tuto drahocennou tělní tekutinu.

Jiné duše si stěžují, že jejich těla jsou použita k pokusům s chemikáliemi, léky, či dokonce morem. Na dalších desítkách těl se provádějí při vědomí pokusy s mozkem, jeho vyjmutí z lebky nebo vynětí očí. Nervová soustava je často také zkoušena zasunutím drátu do míchy od křížové oblasti k lebce a do mozku kojence. Mnoho jiných duší tentokrát čtyřletých holčiček vypráví a ukazuje obrazy o brutálním znásilnění a následné smrti ranou hlavy o dlažbu podlahy. Stovky dětí se svíjejí hrůzou, jsouce připoutány, bez rodičů, bez citové ochrany, a vidí nehumanoidní bytosti nahánějící nepřekonatelný strach, jak samy ukazují a radí lidským chirurgům a lékařům, jak správně postupovat při pracovních výkonech. Nezřídka těhotné ženy jsou zaživa zbavovány svých vyvíjejících se plodů, na něž už čeká bohatý klient.

Posledních patnáct dušiček dětí nechce odejít ke Kristu. Bojí se. Bojí se tak moc, že se nemohou pohnout z místa. Nesmím je tady nechat, a tak se skláním pro první holčičku a beru ji do náruče. Ona mi ihned ukazuje svůj strach před smrtí. Vidí, jak ji nějaký muž chytá za nožičku a vší silou jí rozbíjí lebku o podlahu. Uklidňuji ji a za chvíli je u Krista. Zbývajících čtrnáct dětí stojí nehybně a vyjadřují mi, že se bojí a nevěří, že se jim nic nestane. Podřepnu si, abych jim byl blíže a na stejné úrovni.

„Vezmu vás teď do náruče, kdyby se vám mělo něco špatného stát, stalo by se to špatné i mně. Nemusíte se bát, nechci vám ublížit. Podívejte, všichni už jsou před vámi v bezpečí.”

A pomaloučku si beru jednu holčičku na jednu ruku, druhou na druhou ruku, další dvě se z každé strany chytnou za nohu nesoucích se děvčátek, a zbývajících pět a pět se z každé strany drží za ruce. Tak tvoříme spojený průvod a vyrážíme kolem Kristových služebníků vzhůru ke spáse. I tyto poslední duše spočinou za chvíli v náručí Krista. Všechna temná zátěž zůstává na Zemi, aby přinesla viníkům, jejich celým národům, poučení a karmu Ukrajiny.