Exkurz do světa smrti

Slávka znám od roku 1998. Setkáváme se od té doby pracovně a navštívíme společně i řadu asijských států. V roce 2012 Slávek slaví svoje padesáté narozeniny a naše pracovní i životní cesty se definitivně rozcházejí.

22. listopadu 2022 se dozvídám o včerejším Slávkově skonu po mnohaměsíční rozsáhlé paralýze v důsledku mozkové mrtvice.

Mohu, mám a chci mu pomoci. Je jasné, že pomoci potřebuje, jinak bych nedostal od Kristových služebníků úkol se s ním spojit. S velikou lítostí v duši a modlitbou se nořím do záhrobního světa, do světa zemřelých.

Vykonávám tuto službu rád. Každá taková pomoc skýtá zvláštní punc originality vycházející z vlastní jedinečné osobnosti zemřelého. Nejinak je tomu i ve Slávkově případě.

Sotva svým vědomím opustím náš hmotný svět, ihned se ocitám v neznámé krajině. Podzimní les se halí do lehké vlhké mlhy, padající listí slabě šustí při pádu ze stromů na zem, slunce stojí nízko nad obzorem a ze všech sil se snaží svými teplými paprsky prorážet zamlžené mokré stromoví, hluboké ticho proniká do duše a vypráví o věčnosti. Čas se tu zastavuje, přestává existovat, jeho absence probouzí duši k životu. Stojím na úzké cestě, po jejích stranách rostou hustě vysoké keře, skrz něž mi nelze vidět. Stinný prostor za nimi se zvolna halí do tmy.

A nyní náhle vím, kde se nacházím. Toto vše je Slávkův svět, který si vytváří jeho duše po smrti hmotného těla. Stojím klidně na cestě čelem ke zdroji slunečního světla a blízko tuším Slávkovu přítomnost. Uvědomuji si jeho strach i to, že mě nemusí hned poznat.

„Jsem Pavel, Slávku, známe se spolu dlouho,” klidně mluvím do ticha lesa a přidávám i své příjmení, „nemusíš se bát.” Umožňuji mu mnoho času na rozmyšlenou.

Po chvilce se vlevo od cesty, na níž stále stojím, vynořuje z hustého křoví nejistá postava. Pomalým krokem vystupuje ze stínu lesa na cestu a stane přede mnou. Znovu se představuji a přidávám pár konkrétních detailů z našich společně strávených pracovních let. Přistupujeme k sobě blíže, až se naše pohledy střetnou. Nyní si jsem jistý, že mě Slávek poznává, avšak vnímám, že vůbec neví, proč a kde se nachází.

„Ničeho se neboj, Slávku, všechno je v pořádku,“ podávám mu pravou ruku a levou ho objímám přes rameno, abych mu nabídnul pocit opory a opravdovosti, „vyvedu tě odtud.”

A jelikož Slávek věří mým slovům, klidně opustí svoji vytvořenou skutečnost podzimního lesa a vpluje se mnou do známého přechodového prostoru pro zemřelé, kde se obvykle zdržují, než budou připraveni opustit Zemi. Malá místnost s jedním stolem, dvěma židlemi a lavicí u okna nyní představuje dočasný životní prostor Slávkovy duše.

„Posaďme se ke stolu,” vybízím kamaráda k odpočinku. Celou duší cítím jeho tíživé otázky, kde je, co se to děje, proč je tady?

„Slávku, podej mi ruku,” natahuji se k němu přes stůl, „tvůj pozemský život skončil, zemřel jsi, tvoje hmotné tělo zemřelo, ale jak vidíš, ty stále žiješ a budeš žít dál.”

Dopřávám mu čas ke zpracování informací a už cítím další jeho nevyřčenou otázku.

„Já nejsem mrtvý, Slávku, moje hmotné tělo žije, je doma se ženou a dětmi. Svojí duší jsem tě přišel navštívit a pomoci ti.”

A další otázka na sebe nenechává dlouho čekat.

„Nikdo jiný z tvých přátel tu není, protože tě nemohou vidět. Ale ty je vidět můžeš, pokud chceš, támhle v tom okně. Kohokoli budeš chtít vidět, uvidíš ho právě tam.”

Slávek se uklidňuje a hluboce v tichosti přemýšlí. Potřebuje čas. Pozoruji ho i jeho myšlenkové pochody, často mu opakuji již řečené, abych měl jistotu, že rozumí. Je mu dobře, klid se rozlévá jeho duší a pomaloučku přichází smíření. Ani nečekám, že to půjde tak rychle.

„Tady ti teď nic nechybí, můžeš zde zůstat, jak dlouho budeš potřebovat a chtít,” ujišťuji Slávka a stále sleduji jeho duši v tom, co si v sobě řeší. Společně se smířením pomaloučku přichází vědění a poznání.

„Víš, proč jsi zemřel? “ ptám se, protože vím, že už ví. Slávek beze slov začíná souhlasně pokyvovat hlavou. Dívá se nepřítomně stranou dolů.

„Kvůli očkování,” zní ke mně jeho odpověď.

„Jak to víš?” ptám se ho dál.

„Vím to, řekli mi to,” jako by si najednou vzpomněl na něco z dění po smrti, co chtěl zapomenout, „měl jsi pravdu, nikdy bych tomu nevěřil.”

Slávek nyní začíná pomalu zpracovávat ještě další skutečnost, a sice poznání, že pozemský život, který právě skončil, se značně liší od života, který teď poznává, žije a uvědomuje si ho.

„Slávku, až odsud budeš chtít odejít, pomohu ti, doprovodím tě ke Kristu. Odsud není jiné cesty než k Němu,” informuji zemřelého přítele a zase vidím nové poznání zasahující jeho duši. Jako by chtěla najít jinou cestu, svoje východisko, ale nejde to. Může zůstat tady, jak dlouho chce, nebo odejít třeba se mnou ke Kristu. Tlačí ho nyní mnoho práce na sobě, dokud vše v sobě nevyřeší, nemůže a ani nebude chtít odsud odejít. Navíc se musí rozloučit s pozemským světem, což nemusí být jednoduché.

„Kdykoli budeš potřebovat, jsem ti ku pomoci, Slávku,” ujišťuji ho a zanechávám o samotě.

Během několika dalších dnů Slávka často navštěvuji a vidím, že dělá velké pokroky. Dokonce se naučil oknem sledovat zvolené pozemské skutečnosti a zůstává tak v kontaktu s důvěrným světem. Rozhoduje se zúčastnit svého pohřbu, protože chce ještě vidět všechny své přátele, rodinu, obchodní partnery. Do pohřbu Slávek na sobě odvede velký kus práce, až mě to příjemně překvapuje.

Působí vyrovnaně, dokonce bych řekl natěšeně. Je jisté, že není mladou duší a už má mnoho pozemských životů a zkušeností za sebou.

30. listopadu proběhne pohřeb, poslední rozloučení. Večer téhož dne nacházím Slávka ve velmi smutném rozpoložení. Doléhá na něj definitiva, duše „krvácí”. Snažím se mu nabídnout svoji společnost, abych ho uklidnil, což se mi po chvíli daří. Ovšem Slávkova duše je nyní přeplněna zážitky a musí si odpočinout. Doléhá na ni únava a potřebuje ztratit vědomí. Ukládám ho na lavici pod oknem, aby se mohl vyspat, a ujišťuji ho, že až si odpočine, zase přijdu.

1. prosince 2022, se opět se Slávkem setkávám v jeho dočasném příbytku. Vidím v něm nového člověka. Hluboká vážnost pohlcuje jeho duši a potvrzuje zásadní změny v duchovním vývoji. Vše, co musel v sobě zpracovat, udělal. Ptá se mě, zda bude moci vidět ještě svět, když odejde ke Kristu.

„Ano, budeš moci sledovat dění na Zemi stejně jako všichni ostatní lidé, které už Kristus u sebe přijal. Budeš pomáhat nemocným duším lidí a mnohé se naučíš. Bude se ti to líbit, věř mi. Pocítíš naplnění ze smysluplné práce a věčného života.”

Vidím člověka smířeného se smrtí, člověka, který se rozloučil s hmotným světem tak, že mu nebrání odejít ze Země, člověka oproštěného od lpění na těle, k čemuž mu pomohla dlouhodobá paralýza před smrtí, a také člověka, který přijal Krista jako skutečnost. Přesto nemůže ještě odejít, přesto ho ještě nemohu doprovodit ke Kristu. Ke slovu totiž přichází hluboká dávná zkušenost jeho duše, kdy žila velmi duchovně, s vědomím o Kristu. A nyní si to začíná uvědomovat v kontrastu ke svému právě skončenému pozemskému životu. Slávek pociťuje stud. Stud, protože se domnívá, že není hoden jít ke Kristu. Plně si teď uvědomuje, že žil na Zemi úplně jiný život, než je ten, který začíná poznávat. Uznává, že se mýlil, že zastával názory, které nebyly v souladu se skutečností, kterou teď sám žije a bude žít. Jeho sebevědomí dostává lekci pokory, zažívá v ní úžasnou Milost a osvobození. Jak může předstoupit před Krista? Odpustí mu?

„Slávku, Kristus nikoho nesoudí. On je Láska. To znamená, že nejsi odsouzen. Tvoje úvaha je zcela scestná, “ přicházím s úsměvem k příteli a bodře ho vyzývám, aby se mě chytil.

„Jdeme?” ptám se ho.

„Ano, už chci jít pryč,” říká se známým úsměvem Slávek. Takového si ho pamatuji z pozemskosti. Pochopil a přijal další novou skutečnost. Nyní je připraven předstoupit před Krista.

Po schodech stoupáme rychle a stojíme spolu před dvoukřídlými dveřmi.

„Za chvíli se spolu rozloučíme, Slávku, za těmi dveřmi se setkáš s Kristem. Budeš šťastný.”

Dveře se otevírají. Velký rozlehlý prostor za nimi je ale prázdný. Po chvíli přichází muž a Slávek ho poznává, nějaký jeho zemřelý přítel, kterého neznám.  Spontánně se zdraví už uvnitř dále od dveří, u kterých stojím nyní sám. Přicházejí další lidé a přidávají se ke Slávkovi a jeho příteli. Jejich skupinka je vzdálena ode mě asi deset metrů, nechci vstupovat dovnitř za nimi. Náhle kolem nich projde Kristus, aniž by si Ho všímali, a míří ke dveřím ke mně. Beze slov se na sebe dlouze díváme.  

„Děkuji ti,” promluví ke mně nakonec Kristus. Ve stejný okamžik, jako by to slyšel, se k nám otočí i Slávek ze své skupinky a konečně si Ho všímá. Vše probíhá naprosto bez emocí, klidně, bez vzrušení, a dokonce s humorem, když si Slávek se zdviženým obočím dlaní plácne do čela: „Aha.”

Dveře se zase zavírají a já mám napsat tento článek.