Fenomén čas
Dnes jsem poslán Kristovými světlými služebníky opět do lesa pro informace, z nichž mám napsat článek. Netuším, o jaké téma půjde, ale mám cílit k oblíbenému posedu.
Slunce svítí a příjemně hřeje, z mladé bučiny pode mnou vybíhají dvě srny, aby se ukryly kus opodál. Za zavřenýma očima se začíná pomalu odehrávat příběh doprovázený výkladem shůry.
Bezpočet hrůz válek už zažila lidská duše; ta duše, která dnes znovu ožívá v těle z masa a kostí, aby se rozpomenula na trýzeň, kdy byla mnohokrát trhána na kusy strachem a lítostí, zmarem a nenávistí k těm, kteří brali životy jejím milovaným a blízkým, jejím dětem a láskám, její rodině a přátelům, i jí samotné.
Tisíckrát se ocitla v roli nezasloužené oběti a tisíckrát zažila marnost nad marnost při sledování poprav těch, jimž dala svoji lásku. Slyšela nekonečné úpěnlivé prosby k Bohu od věřících za záchranu jejich duší, a dokonce sebe i jiné přistihla při pokusu o bezděčnou modlitbu, ačkoli sami dosud věřící nebyli. Nakonec stanula na prahu smrti, nebo přes něj musela projít.
V každém případě si s sebou nese z minulosti do přítomnosti zkušenost, že válka mezi lidmi není nic pro život dobrého, bere životy a přináší ukrutné bolesti a utrpení.
Dnes, v přítomnosti, mnohá lidská duše ví, že násilí lidí proti lidem vede ke smrti. Instinktivně touží se takové situaci vyhnout, nepotřebuje znovu zažívat děsivá nekonečná muka. Proto se snaží ze všech svých sil udržet mír, nevyvíjet nátlak a být daleka násilí.
Přesto se zdá, jako by se minulost opakovala, jako by neskončila. Dnes díky rychlosti a kvalitě informací všichni vědí, že leckde na světě propukají boje a války, člověk povstává znovu proti člověku, opět si jeden nárokuje druhého, jako by mu zkušenosti z minulosti nestačily. Lidé dnes znovu zažívají svoji minulost.
A opět zní prosby k Bohu za vítězství, za ochranu, za život. Pod povrchem všude doutná mocné úložiště zla a násilí, maskuje se, a člověk dneška si i přes svoje zkušenosti neví rady. Přežívá ve strachu den za dnem, snaží se být zbožný, denně prosí o ochranu a pomoc svého Boha. Nervy mu často vypovídají službu a je nucen si k přežití pomáhat všelijak. Tak probíhá život v přítomnosti moudrého člověka současnosti. Nikdo netuší, zda se příští den či hodinu neocitne ve stejné situaci oběti, jako před osmdesáti nebo čtyřmi sty léty.
Člověk se dnes nachází v takovém stavu duchovního vývoje, že si není schopen se svojí přítomností poradit. Neumí ji totiž změnit. Tím, že dnes neumí měnit svoji přítomnost, nedokáže změnit ani budoucnost. Klíč od minulosti je jako by ztracen, a ačkoli se nesmazatelně vryla do duše člověka, on tuto svoji minulou zkušenost nedokáže v přítomnosti použít ke svojí záchraně.
Stále stejně nesprávný duchovní přístup každého jednotlivého člověka k dění kolem něj se podepisuje na stavu celé společnosti. Změnit nyní okamžitě přítomnost v jinou realitu je nad síly současného lidstva. Co mu ovšem nezůstává nemožným, je změnit svoji budoucnost. Nikoli vzdálenou, ale budoucnost zítřka. Už do zítřka lze, a je nutné, duchovně udělat změnu. Zde se skrývá určitá duchovní alchymie nabízející cestu a řešení.
Svoje duchovní síly nechť člověk přítomnosti neutápí v sobeckých prosbách a tak zvaných modlitbách k Bohu. Ať přestane duchovně sledovat cokoli světského a zaměří se na úplnou změnu směru svých myšlenek adresovaných Bohu.
Místo požadavků a proseb se musí naučit Boha milovat.
Tato duchovní změna znamená naprostou absenci primárního přání cokoli od Boha získat nebo si něco zasloužit.
Proměna lidské duše představuje, že místo braní bude člověk ze sebe dávat. Bohu dávat. To si vynucuje duchovní pohyb, a to vzhůru. Jde o zcela opačný duchovní pohyb duše, než jakým směrem se dosud, pokud vůbec, hýbala. Celá duše v radosti vyskočí a už nedopadne zpět. Ve svém pohybu nahoru zcela zapomíná na všechna svoje přání, je doslova osvobozena ode všech přání, protože pro ně již není místa.
Duše poprvé zažije opravdovost života, skutečného života. Základní esencí celého vesmíru, člověka nevyjímaje, je přece láska, kterou má od Boha. Smyslem i cílem lidského života je tedy láska k Bohu. Jelikož podstatou lidské duše je láska od Boha, odevzdáváním naší duše Bohu Mu dáváme svoji lásku.
Tajemství této alchymie spočívá i v tom, že rozum takovým slovům nerozumí. Až teprve vlastní zkušenost člověku umožní skutečné duchovní poznání.
Od Boha člověk může získat jedině lásku. Odevzdáme-li Bohu naši lásku, prosme ho toliko o lásku.
Milujme Boha v každé situaci, kterou nám náš osud přináší. Pokud si dokážeme zachovat lásku v duši i v situacích, kdy zakoušíme trápení, bolesti, ponížení a nespravedlnost, naše duše se v lásce posiluje a hromadí jí v sobě více.
Čím více svojí lásky, kterou máme od Boha, odevzdáváme Bohu, tím více Jeho lásky získáváme. Co více si můžeme přát.
Jestliže milujeme Boha, nikoho a nic nesmíme milovat více. Tím měníme svoji přítomnost, protože naše lpění a jeho důsledky už postrádají svoji živnou půdu.
Jestliže milujeme Boha, můžeme teprve potom skutečně milovat bez lpění, agrese a utrpení, člověka, sebe a celý svět.
Jestliže milujeme Boha, rušíme čas, dostáváme se mimo něj, za minulost, přítomnost i budoucnost. Naše životy a osudy se navždy promění.