Jak přesvědčit duši

Nejtěžší je změna sebe sama. Přitom ta jediná nám pomáhá změnit náš osud a život. Člověk se snadno nechá rozumem oklamat, že stačí vyměnit slova za jiná slova, a vše je v pořádku. Jenže ono není.

Všichni víme, že bychom měli všem všechno odpustit, odpouštět, a vlastně ani v sobě nevytvářet příčinu k nutnosti odpuštění. To se snadno řekne, hůř udělá.

V konkrétním případě se podívejme na situaci, kdy se nás vnitřně dotýká chování někoho jiného. Máme dokonce nyní pocit, že jsme se stali obětí podvodu, klamu, lži či nespravedlnosti. Zmocňuje se nás falešně oprávněný pocit spáchané křivdy, začínáme si vytvářet a živit myšlenky na nápravu či dokonce odplatu.

Víme ovšem, že takto bychom se chovat neměli, a že bychom se měli ovládnout a změnit. A skutečně naše vědomí se podrobí diktátu vůle a ochotně akceptuje opuštění stávajícího směru vývoje emocionálních struktur.

Ovšem postupně začínáme zjišťovat, že naše přesvědčení není dost hluboké, a stále častěji a dotěrněji doráží na naše přesvědčené vědomí odkudsi z hloubi duše pocity na nás spáchané křivdy a jako by našeptávaly: „Tak to ne, tak to nemohu nechat, musím to řešit a učinit spravedlnosti zadost.“

A tyto vnitřní tlaky se neustále stupňují, místo aby se rozpouštěly. Čím to je? Děje se tak proto, že současná vnější situace v nás probouzí zaprvé nezpracované nebo špatně pochopené zkušenosti z minulosti, zadruhé proto, že tyto zkušenosti a zvyky duše, reagovat právě takto špatně, máme zažité na úrovni duše i několik mnoho životů vzdálených i tisíce let od současnosti. A vlastně je vnější situace probouzí k životu a ony tak mají možnost být naším současným vědomím zpracovány.

To lze udělat v podstatě jedině duchovním přístupem tak, že si právě vznikající a probíhající emoční vzplanutí křivdy v aktuálním čase uvědomíme bez ztotožňování s ním. Nebojujeme. V praxi to v klidu a samotě, kdy necháme v sobě tyto pocity povstat myšlenkou na situaci, jež je vyvolala, probíhá takto: naše předtím očištěná mysl modlitbou ke Kristu ukotví svoje vědomí v hlavě ve Světle. Poté pozorujeme vznikající a sílící emoční hnutí odkudsi z hlubin duše jako proud energie, která je sice v nás, ale nemusí být naše a námi, pokud udržíme svoje očištěné vědomí ve Světle. Pozorujeme, jak tok nepříjemné drzé agresivní energie stoupá nahoru a stále jsme klidnými pozorovateli, protože s ním ani nebojujeme, ani ho neživíme vlastním vědomím. To zůstává pevně ve Světle. Zachováváme si tak věrnost Kristu a Jeho první místo v našem životě. Tuto pozici vědomí můžeme podpořit opakováním Kristova jména, díky a vděčností za ochranu naší duše. Klíčové je naše postavení pozorovatele beze strachu. Musíme si být vědomi, že strach, pokud se neustále vkrádá do našich emocí, musí být dříve či později přijat v přijetí situace, která ho vyvolává. Jinak nelze nic vyřešit než přijetím, uvolněním, neztotožněním, jak je popsáno výše.

Jsouce oproštěni od strachu, pozorujeme dlouho stoupající proudy energií, jež nás dosud předurčovaly k životu bez bezpodmínečné lásky. Po chvíli tyto energie slábnou, ztrácí svoji sílu a ustanou, jako když přestane téci voda z kohoutku. Je možné, že se ještě později objeví, pak postup opakujeme do úplného osvobození. Nezapomínáme nikdy na vyjádření poděkování a vděčnosti Kristu. Začínáme pomalu chápat, že sami bychom nic nezvládli.

Nakonec můžeme přidat modlitbu a poté prosbu ke Kristu za nekonkrétní pomoc a lásku právě těm lidem, o kterých jsme se ještě před chvílí byli přesvědčeni, že nám neprávem ublížili. A protože si nepamatujeme, zda jsme v dávné minulosti právě na těchto lidech zrovna my nespáchali stejnou křivdu, nikoho nesoudíme, s láskou a přijetím chápeme a zůstáváme z Milosti Boží Světlem.