Jak přesvědčit duši 2
Dnes si máme podrobněji popsat celý proces vnitřní změny s tím, aby bylo vše jasné a srozumitelné.
Proč bychom se měli vnitřně měnit? Vnitřní změna je logickou cestou k duchovní proměně, následně ke změně zdravotního stavu, tedy i cestou k uzdravení. Připustíme-li, že náš současný stav je výsledkem toho, jací jsme, potom změně stavu musí předcházet naše vnitřní změna.
Co je vnitřní změna? Tou je míněna změna našich myšlenek, emocí, pocitů, a dokonce podvědomého nastavení našich reakcí na reálné situace v životě. Tyto reakce obvykle neovládáme, protože je považujeme za něco nám přirozeného, co utváří naši osobnost. Ale tak to není. Se vším lze pracovat a vše lze transformovat v něco lepšího nebo, také dobře, aspoň v nic.
Pro přesnější porozumění použijeme pojmy vědomí a sebe uvědomění. Vědomí asi nemusíme nijak konkretizovat, sebe uvědomění je v podstatě vědomí vlastního vědomí. Tato duchovní kvalita nám umožňuje se neztotožnit s vědomím, jež se utápí v nějakém emocionálním nebo myšlenkovém procesu. Zatímco jedna část vědomí nás přesvědčuje například o strachu, druhá část vědomí zůstává ponořena mimo tento strach. Vnímání obou zároveň nám umožňuje sebe uvědomění.
Než si vše ukážeme na konkrétním příkladu, je dobré vědět, že naším cílem je očista duše, její osvobození od lpění, emocí, pudů a závislostí. Aby se mohla projevit podstata naší duše, duch, který je světlem od Boha, musíme mu očistou duše umožnit zazářit.
Předpokladem ovšem je, že víme, čeho se chceme v sobě zbavit, čím už nechceme trpět. V tom je síla vědomí, že si uvědomíme problém. Pokud si nejsme problému vědomi, pokud ho nepřijmeme za vlastní, nemůžeme s ním nic dělat. První krok je tedy přijetí. Tento krok může být nesnadný, ovšem přesto je potřeba docílit přijetí, smíření, bez emocí. Je třeba se naučit vidět ve všem utrpení Boží vůli, která nás moudře skrze utrpení vede k naší vlastní vnitřní proměně. Naše utrpení nás nutí se duchovně hýbat a měnit. Díky němu žijeme, rosteme, vyvíjíme se. Proto k němu musíme přistoupit bez negativních emocí, s přijetím a vděčností. V opačném případě se zlobíme na sebe, na druhé lidi a na Boha, a to vše znemožňuje naši změnu.
Základem každé duchovní práce na sobě je ovšem čistá hlava. Hlava oproštěná od myšlenek vlastní vůlí. Můžeme si pomoci představou světla v hlavě nebo nejlépe myšlenkou na Krista. Tím hlavu a myšlení ukotvíme pevně ve vědomí, které se v hlavě nebude zabývat už ničím jiným, tedy nebude se ztotožňovat s žádnou jinou myšlenkou. V tomto stavu můžeme pronést modlitbu, která naše odevzdání ještě podpoří.
Vidíme nyní naši hlavu, jak září ve světle a představuje neochvějný záchytný kotvící bod pro zbytek naší duše, který se projevuje ve zbytku našeho těla, počínaje krkem a konče chodidly. Do tohoto tělesného prostoru zaměříme druhou část našeho vědomí. Jako by se naše vědomí rozdvojilo na vědomí světla v hlavě a vědomí zbytku těla. Tento stav je sebe uvědomělý stav, duchovní pozice pro veškerou duchovní práci. Můžeme ho udržovat pořád, každou sekundu, a být tak stále připraveni jednat duchovně, tedy v souladu se svým duchem od Boha. Také lze tento stav navodit za účelem cílené duchovní práce na změně naší duše v klidu a samotě bez vlivu okolního světa. Princip i výsledek práce zůstává stejný.
Praxe vypadá takto. Vědomí světla v hlavě, sebe uvědomělý postoj, vede zbytek duše nejrůznějšími životními situacemi. Ty vyvolávají různé emocionální reakce duše. Tyto lze v klidu navodit pomyšlením na konkrétní situaci.
Reakce duše lze cítit či vnímat v konkrétních oblastech zbytku těla mimo hlavu, která stále září světlem naplněná myšlenkou na Krista. Svojí vůlí držíme naše vědomí ve světle v hlavě a zároveň vnímáme emocionální hnutí v těle, které si svojí existencí snaží vynutit naši pozornost i vědomí v hlavě, protože na to bylo dosud vždy zvyklé. Jenže my mu to tentokrát nedovolíme. Tentokrát se s ním neztotožníme, jen ho pozorujeme sebe uvědomělým postojem s vědomím světla v hlavě. Jako by se naše zářící hlava dívala jako divák či pozorovatel krajiny, co se děje ve zbytku těla. Vidí a cítí, jak mocné energetické emocionální proudění někde začíná a postupuje zpravidla vzhůru tělem. Nedovolíme mu, aby vstoupilo do hlavy. Stále ho pozorujeme bez obav a bez ztotožnění s ním; vidíme, že někde tělo opouští a rozplývá se v nic. Celý proces se může dle svojí hloubky několikrát opakovat. Stále si však zachováváme sebe uvědomělý postoj vědomí v hlavě, jak jen pozoruje, co se děje ve zbytku těla. Vědomí v hlavě si zachovává svoji nedotčenost a neochvějnost okolní realitou. To nás naplní radostí z náhlého poznání, že nemusíme reagovat jako léta dosud a trpět.
Jakmile odezní emocionální reakce z našeho těla, duše, teprve potom budeme reagovat na vnější podněty, ovšem už ne pod vlivem zažité negativní emoce, ale ze Světla naší duše. Tím jsme sebe změnili, začínáme se uzdravovat, měníme náš osud i osud svých dětí.
S vědomím Krista v hlavě můžeme postupovat v každém okamžiku na naší životní cestě a takto, neztotožňujíce se s emocemi uvnitř duše, ji osvobozujeme postupně pomalu ode všech náš osud určujících reakcí na realitu pomíjivého života.
Výsledkem je přehluboká očista duše, její prosvětlení, osvobození, úleva a lehkost. Světlo ducha se může rozlít po celé duši a my se znovu rodíme tentokrát do skutečného života.
Nezapomeneme na vděčnost a poděkování Kristu.