Jak přesvědčit duši 3

Naposledy jsme si v článku Jak přesvědčit duši 2 vysvětlili, jak zaujmout duchovní a řešení přinášející postoj k našim myšlenkám, emocím a pudům. Dnes si máme povědět, že sebe uvědomělý postoj je jen cestou k novému vědomí; k vědomí za hranicemi naší vlastní nižší přirozenosti, jíž obvykle všichni v každém okamžiku žijeme a nakonec i umíráme.

Čím více se duchovně snažíme zaujímat sebe uvědomělý postoj ke všem našim myšlenkám a emocím, tím více se do našeho denního vědomí dostávají podvědomé a v hloubi duše skryté emoční a myšlenkové struktury. Jako by byly naším novým postojem pozvány a všechny najednou  chtěly tohoto pozvání využít. Derou se jedna přes druhou a málem by naše vědomí zcela pohltily, kdybychom neměli k dispozici řešení a pomoc.

V této fázi duchovního vývoje se člověk snaží vzdorovat všelijak, nejlépe však sebe uvědomělým přístupem. Ovšem i ten dosahuje svých maxim  spásy našeho vědomí  právě v tomto okamžiku četnosti útoků. Zcela nás vyčerpává být stále na stráži a máme tendence sklouznout k obvyklým potlačujícím metodám. To by ovšem nebylo dobré. Jednak tlak stoupá a pak máme chuť utéci od reality vlastní duše, což nepřináší řešení.

Zde je namístě prosba  ke Kristu za odpuštění našich vin proti Jeho nejsvětější vůli. „Kriste, pane, odpusť mi, prosím, moje viny proti Tvé nejsvětější vůli. Odpusť mé viny mým blízkým, prosím. Děkuji.”

Nyní nám nezbývá než věřit a vytrvat v duchovním úsilí, pokání. Vytrvat ve snaze oprostit se navždy od danosti našeho života, který jsme sami svými činy, myšlenkami a emocemi, vytvořili. Usilujeme o trvalé spočinutí našeho vědomí ve Světle, ve vůli Boží, a jsme ochotni všechno obětovat. Každou myšlenku, touhu, emoci, pud, přijímáme jako svoji nižší přirozenost a necháme odeznít bez účasti našeho denního vědomí, bez našeho ztotožnění se s nimi. Kristus jako by nám nyní ukazoval, co všechno chceme, aby nám odpustil. A že je toho hodně. Na Světlo se dostávají dosud skryté tendence usilující o maximální pozornost našeho vědomí. Člověk snadno propadne údivu, čeho všeho je nositelem.  Stále se však snaží udržet duchovní bdělost, sebe uvědomělý postoj pozorovatele a pozorovaného objektu. Hromadná palba z našeho podvědomí a nevědomí útočí na naše vědomí a my se sotva dokážeme nadechnout. Každá myšlenka a emoce má svoji konkrétní jemnohmotnou podobu, velikost, barvu a směr pohybu. Pozorujeme vše ze stále se zmenšujícího místa Světla v duši a skoro se zdá, že jsme pohlceni a vyčerpáni koncentrací. V kritickém okamžiku našeho pokání, našeho úsilí o konečnou proměnu - svoji vůli a svůj život odevzdat Kristu a jen Jeho vůli, se za vší naší temnotou objevuje oceán Světla, lásky a odpuštění. Ten je spásou naší duše. Tady konečně můžeme spočinout v přehlubokém odevzdání, bez nutnosti sebe uvědomělé koncentrace. Tady už není nic z našeho dosud žitého života.

Jablko na stromě dozrálo. Obvyklá jablka zrají tak, že do sebe přijímají vše od svého stromu. Strom je výsledkem mnoha zkušeností generací a vše zhmotňuje do svých plodů. Jablko se barví podle stromu a jeho danosti. Ovšem jablko člověka může celý strom odmítnout, veškerou rodovou “výživu” nevyužít a oprostit se od kmene, který mu umožnil hmotný život podle zákonů života. Takové jablko nedozrává do barvy podle druhu stromu, dozrává do barvy zlaté. Pak hovoříme stromu, který plodí zlatá jablka, nebo také o kameni mudrců.