Kdo se bojí, nesmí do lesa
Po třech týdnech se konečně vypravuji na procházku lesem, která mi nabízí trochu vytouženého pohybu na čerstvém vzduchu. Jdu rychle, protože je vlezlá zima a také chci spálit trochu z přebytečných kilogramů své tělesné hmotnosti.
Na zpáteční cestě domů přece jen trochu zvolňuji, protože procházím hustším lesním porostem a směřuji ke svému oblíbenému dubu. Už z dálky cítím, že dnešní setkání nebude jen o přátelském poplácání po zádech.
Sotva spatřím kmen dubového přítele, mému vnitřnímu zraku se neobjevuje oživující bytost stromu, ale dva lidští duchové, kteří, jako by na mě čekali, hledí na mě svýma upřenýma pološílenýma očima. Jsou to dva muži; jeden z nich zde na některé z tehdejších dubových větví v minulosti oběsil druhého. Dlouhá předlouhá léta pozemského času museli spolu trávit v nutném očištění, a až nyní se jim dostává Milosti odejít z pozemskosti. Od služebníků Krista přijímám informaci, že mojí novou povinností a službou je jim poskytnout pomoc. Oba jsou již netrpěliví a připraveni co nejrychleji odsud odejít, proto nekladou žádný odpor, naopak ochotně reagují na moji prosbu, aby se chytili za ruce a pomalu mě následovali. Za chvíli si je ode mě již přebírá Kristus ve svém prozatímním působišti.
A nyní se konečně mohu nerušeně pozdravit s mužem, který představuje duši dubu. Jasně se ukazuje mému vnitřnímu zraku a sám trochu vystupuje ze svého kmene ke mně, otáčí se a ukazuje zpět ke kmeni se slovy:
„Dívej se.”
Pojednou z dubu začínají vycházet podivné bytosti. Jdou svižně jedna za druhou a rozptylují se do okolí, až se mi zcela ztrácejí ze zorného pole. Působí na mě děsivě, chvíli mě jímá hrůza a mám co dělat, abych se ovládl.
„Buď v klidu a jen se dívej,” poskytuje mi oporu přítel z dubu.
Bytosti, jež dubem vylézají zpod zemského povrchu, se mi jeví zcela neznámé. Nedokážu je identifikovat, ani zařadit, ničemu se nepodobají, nebo jen vzdáleně. Vysoké jsou asi tři metry, černá barva jejich těl se leskne v denním světle a v oblasti, kde by člověk čekal hlavu, se mísí s barvou rezavou, kterou zdobí jakýsi kostěný útvar podobný zvířecí lebce. Pohybují se sice po dvou nohou, ale působí spíše jako kreatura křížence člověka s pštrosem. Opravdu svým zjevem a vyzařováním, a také vlastností temnoty chtít všechno pohltit, snaží se ve mně probudit panickou hrůzu. Nebýt mých duchovních zkušeností s podobnou prací, ten pohled bych neustál a nemohl bych teď psát článek.
Přestože vnímám velkou sílu těchto temných bytostí, znám i silnější a pořád nejsem schopen je nikam zařadit. Nepoznávám je. Pochodují jich stovky a tisíce a už pomalu ztrácím trpělivost se jen dívat. Už mám chuť odejít domů, když vtom se vedle mě zjevuje Matka Země, Erd-Há, a z druhé strany zleva Kristus. Oba jakoby jednohlasně ke mně promlouvají:
„Sám vnímáš, že tyto bytosti jsou ve svém působení výrazně slabší než samotní představitelé temnoty. To proto, že nejsou produktem temnoty. Tyto temné bytosti vytváří lidé sami. Můžeš je vidět i proto, že sám je netvoříš. Člověk je od počátku tvůrcem a tvoří vědomě nebo nevědomě. Tato svoje temná díla člověk vytváří svým novým strachem. Ten pramení z nejistoty z budoucnosti. Lidé po celé planetě zažívají dosud nepoznaný druh strachu ze smrti, z nemoci, ze ztráty jistoty, z očkování, a dokonce ze ztráty smyslu života. Síla tohoto strachu tisícinásobně překonává člověka samotného, proto se člověk sám může zabít a zničit. Země byla před nedávnou dobou oproštěna od nánosů temnoty z lidské minulosti, přesto do sebe znovu musela přijmout většinu těchto lidmi nově vytvořených temných bytostí, aby se nyní postupně uvolňovaly a směřovaly ke svým stvořitelům. Každé dílo je nevyhnutelně spjato se svým tvůrcem, a také proto se i tato temná stvoření musejí svým působením projevit na lidech. Z Milosti je člověku umožněno zakoušet důsledky své tvůrčí činnosti postupně, proto je Země z většiny nejdříve do sebe přijala, aby se člověk nemusel zhroutit z vlastní aktuální temné nadprodukce. Ale Země musí být i nadále čistá, proto se už nyní musí zbavit všeho temného, co člověk za posledních deset měsíců vytvořil. Očistný proces nabývá na velkém zrychlení, protože sváteční duchovní atmosféra si žádá maximální čistotu, a nic z lidské temnoty se nesmí nadále hromadit uvnitř Země. Do 21. prosince musí být planeta uvnitř zcela očištěna od lidských temnot. Vše, co lidé dnes vytvářejí svým strachem, se k nim bude přímo vracet, nic se už nebude ukládat uvnitř Země. Skutečné temné bytosti dokážou pracovat s lidským potenciálem ve svůj prospěch tak, že člověka motivují k tvorbě vlastní temnoty, jež se potom stává vlastní gilotinou lidstva. Přítomnost člověkem vytvořených temných bytostí v lidských domovech, práci, nemocnicích, školách, nutí lidi k ještě větším projevům strachu a z něho vyplývajícím činnostem. Tak se tvůrčí schopnosti člověka umocňují ve svém působení a nabývají na zhoubnosti v konečných důsledcích. Lidé v obrovské míře už neumí spát, nemohou odpočívat, soustředit se. Tím se i jejich duchovní práce na sobě stává takřka nemožnou. Proto i pomoc člověku přichází se stále většími obtížemi nebo vůbec.”