Když je potřeba, některé děti musí pracovat i v neděli
Dnešní nedělní ráno se naše patnáctiletá dcera vzbudila a, ležíc ještě v posteli, jako by mimochodem nám oznámila, že ji nad ránem vzbudil duch, nějaký zemřelý člověk.
„Samozřejmě. A co ti chtěl?“ zeptali jsme se spontánně se ženou. Dcera odpověděla, že neví, že jí jen řekl, že už musí jít, a zmizel.
Zjistili jsme, že šlo o nedávno zemřelého muže z vedlejší vesnice, který si v posmrtném mezistavu neví rady a potřebuje pomoc. Jenže on už u nás doma nebyl. Duchovní pomocníci mi sdělili, že ho mám zavolat a pomodlit se za jeho duši ke Kristu, aby se jí dostalo Světla.
Po chvíli se objevil starší pán s minimem šedivých vlasů, hubený a velmi zkroušený. S sebou si táhl „zavazadla“ tmavé barvy. Potkali jsme se u nás v obýváku a on se mi snažil intenzivně s velikými výčitkami svědomí a vyčerpáním vysvětlit, že ublížil svojí dnes šestnáctileté dceři, protože dlouho nevěděl, že ji má, nemohl se jí tedy věnovat a nyní cítí obrovský nesnesitelný dluh lásky vůči ní.
Světlo od Krista ho zahalilo a trochu ho uklidnilo. Posadil se na zem a zhluboka oddechoval. Na radu světelných průvodců jsem ho objal na ramenou a hluboce jsme si pohlédli do očí. Přes nezměrnou Kristovu lásku a pomoc bylo vidět a cítit hluboké zoufalství zemřelého a bezmoc nad nemožností svoje „chyby“ napravit. Snažil jsem se ho uklidnit, ale řešení jsem mu nabídnout nemohl. Měl jsem ho nechat v klidu vyznat se ze svého trápení. Uběhlo několik desítek minut.
Najednou se má dcera trošku vyděsila a řekla, že se jí náš nešťastný zemřelý dotkl ruky. Bylo teď více než jasné, že ona sama mu musí pomoci, což nám potvrdili i světelní rádcové. Ač setrvávajíc stále v obavě, pozval jsem ji k našemu rozhovoru s tím, aby tomu trpícímu člověku vysvětlila, že je vše v pořádku, že jeho stejně stará dcera ho velmi miluje, což bylo vidět, že mu nic nevyčítá a že si nemusí dělat starosti. Naše dcera odvedla skvělou práci. Vše opravdově a s láskou nešťastnému muži vysvětlila, uklidnila ho a v podstatě pro něj a jeho dítě vše vyřešila.
A skutečně, po chvíli se jeho tmavá „zavazadla“ začala prosvětlovat, až se ve Světle rozpustila úplně. Za několik minut jsem dostal pokyn, že mohu tuto duši již osobně přivést do Světla, protože už je připravena.
Přirozeně jsem si přál, a bylo úplně samozřejmé, aby u toho byla i moje dcera. Jelikož nic takového nikdy nedělala, velmi se obávala a zdráhala. Neměla ovšem příliš na výběr, neboť se stala důležitou součástí při odchodu jeho duše do Světla. Vedl jsem dceru k duši zemřelého. Čekal, již smířen a očištěn, plný Světla a nadpozemského klidu. Když spatřil zase moji dceru, byl přirozeně šťastný. Vyzval jsem ji, ať ho vezme za ruku, sám jsem ho chytil opět za ramena a ruku. Povídám dceři, teď pomalu budeme stoupat vzhůru k bráně Světla.
A začali jsme se všichni tři v posvátné atmosféře vznášet. Na hranici našeho světa u vstupu do Světla jsme se rozloučili a našeho přítele se chopili již Kristovi světelní služebníci.
Dcera propukla v přirozený pláč, a když jsme ji se ženou viděli, také jsme se neubránili dojetí a slzám.
Vysvětlil jsem jí, že nyní sama vidí, co všechno člověk po smrti může prožívat a že má být ráda, že mohla pomoci úplně cizímu člověku a cítit naplnění z nezištné služby.
Na tomto příkladu je zřejmé, jak jsme všichni spojeni v kvalitě od Boha, že se dokážeme zastoupit a pomoci i v již zpřetrhaných rodinných vazbách.
Krásnou neděli.