Když matky pláčou

Po cestě domů míjíme se ženou pastvinu, kde léta potkáváme krávy. I tentokrát na ně narážíme, jak v záři slunce a teple jeho paprsků poklidně spásají svěží zelenou trávu. Jakmile nás spatří, pomalým krokem míří k nám k okraji louky ohrazené elektrickým drátem. Nabízí se nám vskutku téměř idylický pohled na krásu přirozeného světa. Člověku se chce až zhluboka nadechnout a Bohu odevzdat dík za mír a pokoj překrásného harmonického života.

Mezitím k nám krávy, samé samice, přicházejí až téměř na dosah ruky a řadí se vedle sebe, aby nás všechny dobře viděly. Přelézám ohradník, abych jim byl ještě blíže, když si žena všímá dojemného pohledu před ní stojící krávy. Světlá hlava bez rohů se dívá krásnýma očima na moji manželku a z těch velkých očí začínají vytékat potůčky slz. Ten pohled z očí do očí neustává, stále pokračuje jeho děj, a stejně tak nekončí proudy slz smáčející srst zvířete pod očima. Stojím v ohradě spolu s ostatními krávami a ze strany sleduji celý výjev.

Duše plačící krávy se mi zjevuje jako obří asi šestimetrová žena čnící nad fyzickým tělem a najednou vím vše. Když poprvé porodila své dítě, ani ho neviděla. Člověk jí ho sebral a odvezl pryč. Jako matka málem umřela bolestí ze ztráty svého potomka. Nyní je opět v očekávání a ví, že ji i její druhé dítě nemine stejný osud. Její žal dosahuje maxim snesitelnosti. Obří duše krávy i ostatních se zde pasoucích samic se nyní všechny ukazují mému duchovnímu zraku. Stojí tu přede mnou vznešené a smutné. Jejich respekt budící lidská ženská podoba je zbarvena do temných odstínů šedé až černé. Vnímám krajní nesnesitelnost jejich pozemského života. Poprosil jsem Hora (Horus - král zvířecí říše) i Krista o pomoc pro ně všechny.

„Přijďte za námi ještě jednou,” promlouvají ke mně všechny jednohlasně.

Druhý den se tentokrát pěšky vypravujeme opět za krávami na návštěvu. Je škaredě, sem tam prší, fouká studený vítr. Když dorazíme k pastvině, nevidíme žádnou krávu. Zůstaly asi zavřené v kravíně. Po chvilce vidím jejich velké ženské duše, jak bez fyzických těl, která opustily v kravíně, nám přicházejí vstříc k okraji ohrady. Jejich společnost je velmi příjemná a žádají nás, abychom přišli, až budou venku na louce i se svými hmotnými těly. Samozřejmě nelze odmítnout, proto se další den, dnes v pondělí, za nimi opět vracíme a máme štěstí. Všechny jsou venku, jsou všude i na přilehlých pastvinách v jiných ohradách.

Sotva se jim ukážeme na obvyklém místě našich setkávání, pomaloučku se k nám blíží. Už z dáli vidím jejich potemnělé smutné duše tyčit se nad loukou. Jako zkroušení obři se k nám pomaloučku přibližují.

„Člověk má toto všechno na svědomí. To kvůli němu žijeme v takových podmínkách a nechceme tu žít. Jen proto, že člověk si přeje, abychom žily takový život, trpíme všechny. Nežijeme rády. Lidé nás ničí, ničí nám život, naše rodiny, naše děti. Ale my víme, že až umřeme, vrátíme se domů a budeme zažívat skutečný život a štěstí. Totéž ale neplatí pro člověka. Člověk se nevrátí domů a nebude zažívat skutečný život a štěstí, dokud svoje pochybení nenapraví,” promlouvají ke mně opět všechny krávy najednou.

Náhle se k nám všechny svými hmotnými těly otáčí zády a pomalu odchází směrem ke kravínu. Dokonce i všechny krávy ze sousedních ohrad se začínají ubírat pryč. Nechápeme se ženou, co se to děje. Po několika dlouhých minutách na mě duše sudokopytníků volají:

„Pojď s námi, chceme ti něco ukázat.”

Svým duchem jsem v okamžiku s nimi a ony mi ukazují kravín.

„Co vidíš?”

Vím, na co se ptají.

„Vidím obrovskou černou skvrnu, temnou energii, táhnoucí se přes celý kravín i mimo něj,” popisuji jim své vnímání jemné skutečnosti.

„Ano, v tom my všechny žijeme i s našimi dětmi vyvíjejícími se v našich tělech. Tyto temné energie jsou dílem vztahu člověka k nám. My v nich žijeme celý život a přivádíme na svět naše děti. Takové temné energie se nacházejí ve všech kravínech. Jelikož jsme jim vystaveny, tyto agresivní energie nám přinášejí nemoci, zejména rakovinu. Všechny jsme nemocné rakovinou i naše dosud nenarozené děti. Ty se všechny rodí s poškozeným mozkem. Člověk pojídá naše maso, pije naše mléko a s ním do sebe přijímá také rakovinu a temnotu energií.”

Poté se vracím svým duchem opět do těla na kraji louky, zatímco krávy zůstávají v nedohlednu. Po chvíli si se ženou všímáme, že se opět vracejí od kravína k nám. Jdou velmi pomalu. Při čekání na ně prosím opět Hora i Krista o pomoc pro tyto vesmírné obyvatele. Když přijdou téměř až zase na dotek, vidím, že jejich veliké duše září nadpozemským Světlem. Dámy se usmívají a všímám si, že od nich směrem k nám se valí mocný proud mléčného Světla a zcela mě i moji ženu pohlcuje a naplňuje neskutečným pocitem jednoty. Ony nás léčí! S vděčností si užívám každé sekundy a slyším jejich jednohlas:

„Ty jsi schopen nám rozumět, víš, že jednota znamená jednotu člověka s celým vesmírem, nás nevyjímaje. Až bude člověk žít v jednotě s námi, zvířaty, teprve tehdy nalezne mír a klid. Do té doby bude umírat na rakovinu, jeho děti budou umírat na rakovinu a jeho rodiny nebudou šťastné. Až nás člověk přijme za sobě rovné, naše mléko se mu stane lékem, budeme ho léčit a pomáhat mu na jeho další cestě, která je naší společnou cestou. Všechna zvířata jsme jedno, žijeme v jednotě na rozdíl od člověka. Naše utrpení přináší člověku duchovní brzdu, zastavení. Už není žádné budoucnosti pro člověka bez jednoty s námi.”