Kněz Viliam

Slovenský přítel Lubomír mě žádá o ověření, zda duše zesnulého kněze Viliama po smrti hmotného těla v pořádku doputovala ke Kristu. Znali se spolu dobře. Lubomír mi několikrát vyprávěl, jak skvělým knězem a člověkem Viliam byl. Vládl neuvěřitelnými, až nadpřirozenými schopnostmi léčení, zázračným uzdravováním těla, předpovídáním budoucnosti, zhmotňováním věcí a Lubomír si ho i jako člověka velmi vážil. Jistě musel mít velké zásluhy u Pána Boha.

Nyní, dvacet osm let po smrti Viliama, se vydávám na pouť do záhrobí, abych mohl Lubomíra ujistit, že duše kněze spočívá v náručí Krista, nebo se mohl také už znovu narodit a opět žít v pozemskosti.

Zavírám tedy oči a s modlitbou ke Kristu se vydávám do neznáma. Po chvíli se mému duchovnímu zraku naskytne nečekaná podívaná. Duše kněze Viliama je stále i po osmadvaceti letech po smrti těla tady na Zemi, v posmrtném mezistavu.

Pomaloučku se blížím, abych viděl lépe do tváře zesnulého, a zjišťuji, že se nachází ve stavu pohroužení či pohlcení nějakým problémem. Nevnímá mě zatím, stále se soustředí na řešení těžkého úkolu. Přicházím proto pomalu blíže a snažím se ho už z dáli oslovit, abych ho nevylekal. On mě však nevidí a stále si něco sám pro sebe povídá. Má jistě velké starosti, o tom není pochyb.

„Zdravím Vás, Viliame, přicházím od Vašeho kamaráda Lubomíra,” snažím se upoutat jeho pozornost.

On však toliko zvedá hlavu, aby se na mě nepřítomným pohledem podíval, a vzápětí zase pokračuje ve své práci. A v tento okamžik se mi dostává od Krista impulsu pochopení situace, v níž se duše kněze nachází.

Do hmotného života vstoupila duše obdařená schopnostmi pomáhat lidem. Ale Viliam jich nevyužil tak, jak měl a mohl. Konal zázraky, předpovídal budoucnost, uzdravoval nemocná těla, ale duše jemu svěřených lidí o to více chřadly, navzdory dočasnému odstranění příznaků vnitřních nemocí. Nesplnil svůj pozemský úkol a nyní se ze všech sil své duše snaží o nápravu, protože si je pochybení vědom. Zemřel předčasně ve věku jedenapadesáti let.

Vidím nyní Viliamovu úpornou snahu o splacení dluhu vůči lidem, kterým nepomohl nebo svojí pomocí ublížil. Uzdravení těla beze změn v duši vede ke zhoršení stavu duše, a často proto i ke smrti pozemského těla. Proto kněz usiluje o to, aby se jemu svěřeným duším pomohlo alespoň teď po jeho smrti, ale neví, jak to má udělat. Nevěří si. Domnívá se, že sám nemá schopnosti léčit duše nebo pro ně léčení zprostředkovat. Přesto vytváří neuvěřitelnou věc. V záhrobním světě formuje virtuální společnost duší všech lidí, které měly za jeho pozemského života od Viliama dostat správný druh pomoci, ať už jsou nyní mimo Zemi po smrti těla, nebo stále žijí ve svých hmotných schránkách. Jsou jich stovky a těm všem chce kněz splatit svůj dluh. A jelikož neví jak, neví, že může, setrvává ve své nedobré, stresuplné náladě a rozpoložení. Mým úkolem je přivést ho k uvědomění schopnosti splacení dluhu, a tak mu pomoci.

Musím si nejdříve získat jeho plnou pozornost, proto k němu přistupuji znovu s oslovením a opatrně ho chytám kolem ramen a krku. Jeho duše okamžitě reaguje pohledem do mých očí.

„Přicházím od Vašeho svěřence Lubomíra,” sděluji mu opakovaně, ale vidím, že starosti ho pohlcují.

„Já jim musím pomoci,” odpovídá mi duše Viliama.

„Já to vím a přicházím, abych Vám pomohl,” už ho nechci nechat upadnout do bezvýchodnosti, „můžete to sám udělat, Vy je můžete a máte sám nechat poléčit tak, jako já léčím duše lidí na Zemi. To zvládnete, nebojte se. Pomohu Vám.“

Náhle se Viliamovy oči rozzáří, protože věří v naději pomoci, cítí silně východisko a celou svojí duší se teď upíná ke mně. Znovu mu opakuji, že přicházím z popudu Lubomíra a on konečně projevuje radost, jako by chápal, že konečně bude vysvobozen. Ví to.

„Opakujte po mně, Viliame, říkejte se mnou: Kriste, jsem Tvůj služebník. Miluji Tě. Prosím Tě o Milost. Děkuji Ti za Milost. Kriste, prosím Tě, je-li to Tvá vůle, sešli Svoji Milost a léčení na tuto skupinu lidských duší, kterým takovou pomoc dlužím.”

Sotva společně odříkáme modlitbu a prosbu, shůry se snáší Kristus i se svými několika světlými služebníky a okamžitě s obrovskou intenzitou a rychlostí probíhá léčení potřebných duší. Viliam to vše vidí a teď už ví, že má splněno. Obrovský balvan tíhy se valí pryč z jeho duše a on se konečně cítí šťastný. Po tvářích nám tečou slzy a v radosti a vděčnosti se objímáme. Za chvíli je léčení skončeno a duše kněze se po osmadvaceti letech v doprovodu Krista a jeho služebníků chystá k odchodu ze Země. Ještě mi stačí říct, abych pozdravil Lubka a poděkoval mu.

Od Krista mám za úkol napsat tento článek.