Královny a nebožtík

Slunečné únorové odpoledne mě zastihuje na lehátku u domu s tváří vystavenou hřejivým paprskům. Po hodině modlitby a stavu bezvědomí slyším bzučet nějaký hmyz. Zvuk se stále přibližuje až k mé hlavě. Konečně zvědavostí otevírám levé oko a nemohu uvěřit, že vidí jednu včelu; ta málem naráží do mojí hlavy. Pravé oko se také přidává a potvrzuje, že se levé nemýlí. Zvláštní, říkám si, že by v tuto dobu a ve výšce šest set metrů nad mořem už létaly včely?

Od Kristových služebníků přijímám zprávu, že včela přiletěla se vzkazem, abych se spojil s včelími královnami, jako v minulosti již mnohokrát. Pátrám tedy svým, vnitřním zrakem po nějakých královnách, volám, rozhlížím se, ale nikoho nevidím. Po chvíli se přece před bránou zahrady objevuje několik zvláštních královen. Volají na mě, abych šel na zahradu, ale mně se nechce, proto se je snažím přemluvit, že budeme zde, abych mohl při komunikaci pohodlně ležet. V tu ránu čtyři královny stojí nad mým lůžkem a sklánějí se nade mnou s výčitkami, že mám jít hned na zahradu. Neochotně se tedy zvedám a sotva přijdu k zahradnímu ohništi, celé volné prostranství za ním, které slouží v létě jako hřiště, je zaplněno včelími královnami. Jsou jich desítky a desítky, všechny stojí čelem ke mně a čekají na moji pozornost.

Tak to bude asi na delší dobu, říkám si pro sebe, a raději si rychle přináším lehátko, abych se pohodlně usadil do polosedu. Konečně jsou všechny spokojené a jednohlasně ke mně mluví. Přesto se nemůžu zbavit dojmu, že na mě působí jinak než při předchozích setkáních, něco je na nich jiného, zvláštního, vidím je jaksi nejasně a tmavě.

„Přicházíme za tebou se vzkazem pro lidi. Trpíme frekvencemi záření pět gé. Letos je ještě silnější, a proto našich včel bude velmi málo. V tomto roce nás bude na Zemi jen jedna šestina loňského počtu. Nemůžeme včely rozmnožovat, mnohé hynou předčasně nebo přicházejí do hmotnosti s poškozenými těly. Pro člověka to nejsou dobré zprávy.”

„Já vám všechno věřím, koneckonců už jsme se i loni o těchto problémech spolu bavili. Jenže lidé moc nevěří tomu, že tady působí nějaké pět gé frekvence, mají mě za blázna, a zabývají se jinými věcmi nebo žijí ve strachu z aktuální virové hrozby,” snažím se návštěvnicím vyjádřit své dojmy.

„Proč myslíš, že tě bolí teď hlava? To je důsledek pět gé frekvencí z pozemních zářičů z tvého včerejšího výletu do nákupního centra. K tomu i zde na vesnici mimo civilizaci ničivě a stále silněji působí pět gé frekvence ze satelitů,” vysvětlují mi hmyzí ženy.

„Pomozte mi od té bolesti, prosím?”

Dvě z nich okamžitě přiskakují, každá z jedné strany ke mně, a svýma rukama ihned ničí nepříjemné tlaky v hlavě. Děkuji jim s vděčností.

„Tato zhoubná záření působí nejvíce a nejdříve na nejjemnější struktury, proto citliví lidé vnímají jejich nepříjemné účinky jako bolesti. I my už nemůžeme na Zemi téměř žít a také nemusíme. Podívej se,” a všechny včelí královny se naráz ke mně otáčí zády. Jejich celá zadní strana jemných asi dvoumetrových těl se mým vnitřním očím jeví jako seříznutá, jako by jim celá od hlavy až k patě chyběla. A konečně mi to dochází.

„Vždyť vy nemáte svá křídla?!” křičím na ně v hrůzném úděsu.

„Proč si myslíš, že nás dnes vidíš tak nejasně, rozmazaně a zrnitě? To vše přináší pět gé záření. Doslova nás maže ze Země. Abychom vůbec mohly tady žít, musíme se často vracet do naší domoviny, do našeho vesmíru, k obnově jemných těl. To ovšem oslabuje naše působení tady na Zemi a v jeho důsledku dramaticky snižuje počty včel ve hmotnosti. Jen nemnoho nás královen je ochotno za těchto podmínek na Zemi žít a pomáhat člověku. Nemusíme už trpět lidskou činností. Napiš o nás i tentokrát článek. Nemnozí lidé potřebují dostat tyto informace. Lidem hrozí hladomor, ale nikdo si to nepřipouští, celá Země se proměňuje, ale nikdo to nevidí. Člověk bojuje s virovou nákazou a netuší, že její příčinou a důvodem jsou právě smrt přinášející neviditelné pět gé frekvence.”

Poté posmutnělé a zničené královny jedna po druhé opouští moji zahradu.

Pod jejich těly ovšem vidím náhle po zemi se plazit nějakého člověka. Ihned vím, že je to duše zemřelého, který ani neví, kde je. Od Kristových služebníků dostávám úkol pomoci mu a doprovodit ho ke Kristu.

Jde o muže, asi pětašedesátníka. Plazí se po zemi celý ušpiněn od bláta, lokty se vzpírá a namáhavě táhne zbytek svého těla, jeho nohy vypadají úplně bez energie. Muž mě vůbec nevidí a nevnímá, jen ze všech zbývajících sil volá sotva slyšitelným hlasem o pomoc.

Aby se uvědomil, musím se k němu sehnout. Jemně, jak jen to dovedu, abych ho nepolekal, se lehounce levou rukou dotýkám jeho ramen a pravou podpírám trup.

„Příteli, pomohu ti, neboj se,” polohlasně mluvím do jeho ucha. Teď už o mně ví a můžu se ho zeptat, co se mu stalo.

„Zavalil mě podmáčený svah s hlínou a kameny, nemohu chodit, nemohu hýbat nohama,” a ukazuje na svoje dobité bezvládné tělo od pasu dolů, „už se takto plazím strašně dlouho.”

„A jak ses dostal sem?” ptám se schválně takto nesmyslně, protože on se neplazil ke mně, neví ani, že je mrtvý. Ale jeho odpověď dává tušit východisko z beznadějných situací.

„Prosil jsem moc o pomoc, volal jsem, nic jiného mi už nezbývalo.”

A tak se stalo, že se v jednom okamžiku prolnou tři skutečnosti. První je ta hmotná zahrada a moje lehátko. Druhou představují desítky jemných dvoumetrových včelích královen poškozených smrtícím zářením a třetí skutečnost ztělesňuje duch zemřelého člověka. Všechny tři reality, dimenze, se potkávají v jednom okamžiku v jednom lidském vědomí. Neuvěřitelné.

Pokračuji v rozhovoru se zraněným mužem.

„Příteli, zemřel jsi v tom závalu hlíny a kamení, tvoje tělo tam zůstalo, ale ty jsi živý a zdravý. Jestli chceš, pomohu ti a doprovodím tě ke Kristu.”

Chvíli čekám, až zemřelý zpracuje všechny informace. Vím, že muž věří v Krista, je to na něm vidět a cítit z jeho duše.

„Pomoz mi, nemohu se postavit na ochrnuté nohy,” vyzývá mě nebožtík, jako by má slova nevnímal.

„Pokud chceš ke Kristu, budeš k Němu muset dojít po svých. Jen si myslíš, že nemůžeš chodit, jsi o tom přesvědčen. Tvé ochrnuté tělo je mrtvé pod hromadou hlíny, ale ty jsi živý a zdravý. Postav se sám na nohy.”

Zanedlouho muž stojí přede mnou na svých nohou a nemůže uvěřit vlastním očím. Dokonce začíná skákat a hopsat, vyskakuje do výšky a v radosti mi oznamuje, že v mládí hrával basketbal. V ten okamžik se jeho celkové vzezření mění a ze starého ušmudlaného invalidy se jako mávnutím proutku stává mladý asi pětadvacetiletý atlet oděný do sportovní teplákové soupravy. Nechávám ho vyblbnout a užít si nově nabytého života.

Po pár minutách se mi svěřuje, že je šťastný, a chce už odejít ke Kristu. Spolu za ruku, aby byl klidný, stoupáme po schodišti ke dveřím, které se jako vždy s přesným načasováním otevírají a v nich nás vítá Kristus s úsměvem na tváři. Ve velmi klidné a vyrovnané atmosféře se ujímá sportovce a pak pohlédne do mých očí neodsuzujícím pohledem plným Pravdy a beze slov mizí zase tam, kam dnes všechny duše zemřelých směřují.