Kratičký příběh do nového roku

Včera se mě zmocňuje touha po nějakém novém jemnohmotném setkání, chuť přijmout a předat nějaké další poselství o příštím roce, a jelikož věřím, že naše myšlenky často nebývají naše, následuji rad Kristových služebníků a vypravuji se dnes na Silvestra v poledne do lesa. Mířím k nevysokému buku, na němž kdosi zhotovil prkenné sedátko. Umně zdolávám jednotlivé výškové stupně a zanedlouho již sedím ve výši asi šesti metrů nad zemí a pozoruji slunce, jak vyzařuje nezvykle teplé sluneční paprsky.

„Kriste, jsem Tvůj služebník. Všemohoucí Bože, děj se Tvá vůle,” modlím se jako vždy před každou duchovní prací.

Sotva se oddám kouzlu posvátného okamžiku, vidím svým vnitřním zrakem ve Slunci Solony, bytosti pocházející ze Slunce a starající se zejména o člověka na Zemi, aby mu na Zemi byl život vůbec možný.

A jako mávnutím proutku stojím náhle vedle nich ve Slunci. S úsměvem se po delší době zdravíme a zachováváme si výhled na celou sluneční soustavu jako z balkonu.

„Nic se neděje špatného, vše je v naprostém pořádku,” chrlí na mě, jeden přes druhého, pět stále se usmívajících Solonů. Zůstávám trochu překvapen, že nikde nevidím Chronose, samotnou „duši” Slunce. Po chvíli se k nám odkudsi shůry pomalu snáší Kristus a se Svým laskavým vlídným pohledem na mě mi hned říká:

„Nemusíš se bát příštího roku. Země i lidé se vyvíjejí k lepšímu životu. Probíhá očista a uzdravování všech lidí. Díky tomu každý v sobě nese příležitost k vzestupu.”

Jsem rád za ta slova, protože dění na Zemi, alespoň pokud víme a jak ho většina lidí vnímá, nevypadá úplně růžově.  Ale Kristus vidí moji nezodpovězenou otázku, proč tu s námi ve Slunci není Chronos, a aniž by mi cokoli odpověděl, otáčí se do vesmírného prostoru směrem k Zemi. Náhle, jako by se stahoval z naší sluneční soustavy směrem do Slunce, zmenšuje se přilétající Chronos, až stojí s námi na „balkonové” vyhlídce.

„Starám se teď o to, aby lidé na Zemi dostávali správný úhlový odraz skutečného Slunce, v němž se teď s námi nacházíš,” vysvětluje mi Chronos a mně vše zapadá do posledních informací od Matky Země o nakloněné zemské ose a uměle vytvořené skutečnosti. Chápu to. Nyní mě Kristus ovšem posílá pryč. Mám se svým hmotným tělem přemístit dál do údolí k jírovci. Nemohu váhat a ihned slézám ze stromu. Po cestě se koupu v hřejivých slunečních paprscích a duchem přirozeně zůstávám ve Slunci. 

Za pár minut opouštím své hmotné tělo před kaštanem. Jemnohmotně cestuji sám až do středu Země, kde se setkávám jako minule s Matkou Zemí. Její bezbřehá vyzařovaná laskavost mě nepřestává pokaždé překvapovat. Rychle se pohybujeme k jižnímu pólu a opět spolu stojíme na pevnině a díváme se na slunce hodně vysoko nad obzorem. Matka Země si všímá mého ducha, jak se chce rychle stáhnout ze Slunce na Zemi na jižní pól, aby se obě části vědomí staly jedinou.

„Zůstaň částí svého vědomí ve Slunci s Kristem a Solony, neopouštěj ho, a druhou částí zde se mnou,” radí mi má průvodkyně.

Musím se začít více soustředit, ale po chvilce úkol zvládám a připadám si zvláštně a zároveň přirozeně.

„Vnímej oba druhy vědomí najednou,” pokračuje Matka Země, „a řekni mi, jak se cítíš se svým vědomím ve Slunci?“

„Jako Bůh,” vypadne ze mě spontánně, „úžasně blaženě.”

„Ano, správně, takto božsky se budou cítit v budoucnu všichni lidé na Zemi, kteří duchovně postoupí na nový stupeň. A teď mi pověz, jak se cítíš se svým vědomím tady na Zemi na jižním pólu?”

„Velmi zodpovědně, až bytostně zodpovědně, celou svojí duší vnímám vlastní obří zodpovědnost za celou Zemi a vše, co se na ní děje,” musím upřímně přiznat.

„Ano, to je správně. I takové vědomí budou mít všichni lidé na Zemi, kteří v blízké budoucnosti duchovně postoupí.”

„A jaké vědomí budou mít ti lidé, kteří duchovně tolik nepostoupí?” nemohu se nezeptat.

„Vrať se nyní svým vědomím do hmotného těla, které stojí v údolí před stromem. Jak se cítíš?“

„Vnímám velkou tíhu, starosti a podmíněnost, strach a nemoci těla jako důsledky.”

„Ano, správně, vědomí, které se ztotožňuje se hmotou, zažívá a bude zažívat tíhu hmoty, její vlastní zákony odlišné od ducha, nesvobodu a trápení. Podívej se nyní na smrt. Smrt hmotných těl bude přinášet možnosti nového vědomí.”

A skutečně nyní vidím, jak lidé po smrti všichni spolupracují, jak se ti s vyšším vědomím upřímně starají a zajímají o duše s nižším vědomím, pomáhají jim stát, zůstat při vědomí, učí je novým skutečnostem, protože si jsou velmi dobře vědomi, že sobectví není cesta, že jsme všichni spojeni a musíme si pomáhat nejen na Zemi, ale i po smrti. Není pro nikoho z lidí cesty vzhůru a spásy bez lásky a vědomí, že všichni jsme jedno. Lidstvo postupuje jako celek a musí postupovat jednotně, sólová cesta neexistuje. To je iluze. Už dnes více než jindy platí, co dělám pro jiného člověka, dělám pro sebe a pro všechny. A ti z lidí, kteří mnoho dostávají, sami začínají rádi mnoho dávat. A jelikož se každému něčeho dostává, každý dává. To je naše lidská budoucnost. 

Požehnaný nový rok všem.