Kratičký příběh z jemnohmotného světa

Při večerním léčení jedné ženy z Prahy na dálku Kristovým Světlem se pojednou před mým vnitřním zrakem objevuje velmi jasný obraz muže. Jde asi o pětašedesátníka sympatického sportovního vzhledu s dosud nešedivými vlasy, hladce oholeného. Pomalu a klidně se rozhlíží, jako by čekal, až se mu budu věnovat. Kristovi světlí služebníci mi sdělují, že ten muž zemřel, s léčenou ženou nemá nic společného, a že mu mám pomoci najít správnou posmrtnou cestu ke Světlu.

Muž se ztrácí z mého zorného pole; mohu tedy v klidu dokončit léčení. Po jeho skončení se opět o slovo hlásí zesnulý svojí zase viditelnou přítomností. S vědomím u Krista k němu pomalu předstupuji a představuji se:

„Jmenuji se Pavel, jsem člověk jako Vy, a mám Vám pomoci na další cestě ke Světlu. Nemusíte se bát.”

Muž se ale kupodivu vůbec nebojí, je si sebou velmi jistý a nikam nechce jít. Kristovi pomocníci mi radí, ať mu dám čas a prostor se vyjádřit, ať s ním promluvím. Zemřelí často uvíznou ve svých emocích a lpění, že ani nemluví, jen trvají na splnění přání či touhy. Proto, jako v řadě podobných případů, musím vstoupit do „fyzického” kontaktu s duší zemřelého. Jemně se ho rukou dotknu  krku a ramen se slovy:

„Příteli, jak Vám mám pomoci?”

Nechci mu tykat, připadá mi to v tomto případě nevhodné a velmi útočně osobní, a  nemám v úmyslu ho uvádět do rozpaků.

Muž se chápe ihned příležitosti, vede mě k sobě do bytu nebo domu a vevnitř mi ukazuje svého milovaného psa. Zvíře klidně leží a vnímá naši přítomnost. Nebožtík se nechce vydat na cestu do Světla, protože nemůže opustit svého psa. Snažím se mu vysvětlit, že já mu v této věci nemohu pomoci, že buď půjde se mnou, nebo může zůstat se svým psem. Muž se rozplakal. Celou svojí duší ví, že musí odejít, že sice ode mě slyší možnost volby, ale tak to v pravdě není. Rád se mnou půjde, ale nechce tu zanechat svého milovaného psa jeho dalšímu osudu.

Náhle se stane zázrak. Moje myšlenka se v jednom okamžiku stává skutečností. Klidný ležící a ztěžka oddechující pes nechává ze svého těla povstat svoji duši. Ta má lidskou podobu, pouze hlava trošku připomíná psa. Je vysoká skoro jako duše jeho pána, a tak není problém, že se ti dva vrhají do objetí. Po chvilce se „Anubis” podívá do očí svého zemřelého  přítele a říká mu:

„Odejdi s Pavlem a mě tu nechej mému dalšímu životu. Je to tak v pořádku. Zase se potkáme, později.”

Lidský jazyk nestačí na popis změny situace.  Se slovy  duše psa, který brzy také zemře, se všude rozlévá klidné smíření, prostupuje zemřelým; ten se ihned proměňuje ve vyrovnaného, láskou a vděčností naplněného člověka. S neochvějným odevzdáním se loučí a bez známky hořkosti a nevyřešení se odevzdává v důvěře do mé péče. S rukou kolem jeho ramen a krku pomalu a v tichosti stoupáme k hranici Světla. Zde, jako by sám dobře znal cestu, se pomalu a s nadpozemským klidem  odpoutává. Naposledy se ke mně obrací tváří  a se slovem „děkuji”, které zní stoprocentní opravdovostí, pomalu mizí ve Světle.