Kůrovec a jiné potíže vývoje lidské duše

Tento článek měl vznikat po dobu čtyř dnů, ve kterých jsem si  chodil do přírody pro informace, jež mají být zveřejněny. Kristovi světlí služebníci mě posílali na konkrétní místa a připravili mi setkání s různými bytostmi. Až nyní, se všemi informacemi najednou, má být článek zpřístupněn veřejnosti.

Po téměř dvou měsících opět vyrážím do lesa, tentokrát ovšem za účelem sběru hřibů. Po pár stovkách metrů začíná být zjevné, že houby na naší straně od Macochy nerostou, a proto pokračuji dále v procházce lesem, avšak už oproštěn od veškerých ambicí a přání.

Míjím první dvě místa mých dřívějších setkání se smrky a nestačím se divit.  Většina z nich už nestojí na svých původních místech, kde rostly desítky let, ale jejich kmeny, většinou bez kůry, leží pokáceny, odvětveny a spořádaně navrstveny na hromady vedle cesty. Některé dosud stojící smrkové velikány si dopřávají zbarvení zbytků svého jinak zeleného jehličí do rezavé barvy a nechávají si odlupovat neživou suchou kůru. Toto dílo smutné zkázy přičítám  malému broučkovi kůrovci.

Vybavuji si setkání v nedávné minulosti s těmito smrky, kdy mi jejich oživující bytosti sdělovaly, že vidí svůj blízký konec, že je člověk zabije. (www.duchovni-zivot.cz/clanky) To mi nějak neladí. Jak je člověk zabíjí, když je sžírá brouk? Nebo brouk zabíjí smrky kvůli člověku?  Moc tomu nerozumím a raději pomalu pokračuji v navštívení dalších známých míst.

Po cestě vzhůru hustým vzrostlým smrkovým lesem se nade mnou na kopci objevuje nečekané nebývalé světlo. Kus lesa zcela a nenávratně zmizel a sluneční paprsky mohou prosvětlovat nově vzniklou mýtinu plnou pařezů, suchých větví a vyježděných kolejí od těžké techniky. Poražené a poskládané kmeny tvoří dřevěné hradby podél cesty. Vytvořené holé prostranství je prosyceno vůní pryskyřice. Ticho a sluneční žár umocňují zvláštní atmosféru nové skutečnosti.

Ze spodního konce  si prohlížím osvětlený vymýcený svah. Po chvíli svojí duší vnímám, že se něco stane. Celá země i se mnou se začíná otřásat. Můj vnitřní zrak se otevírá a vidím, že holý kopec chce puknout. Bytosti okolních stromů se ke mně naklánějí a jednomyslně, skoro hravě,  říkají: „Pozor na něho, je hodně nazlobený.” A mně je ihned jasné, co se děje, že se za chvíli potkám s některou z  bytostí Země, jako už v minulosti několikrát. A vskutku po chvíli se nahoře svah otevřel, země praskla a v její puklině se objevuje obr. Jeho tělo tvoří černá mokrá hlína, měří určitě přes deset metrů, zpola je ponořen v zemi a s obrovským hlukem se proráží kopcem dolů ke mně. Vnímám jeho obrovskou energii, chce mi naléhavě něco sdělit, vím, že si bude stěžovat na člověka.  Mám pocit, že do mě narazí, proto se odvažuji na něj zavolat: „Stůj!”, a natahuji ruku před sebe na znamení, že ho dále nechci pustit. Zastavuje dva metry přede mnou. Jeho lidská, člověku jen lehounce vzdálená, podoba mi nabízí orientaci, kde má hlavu. Proto se naše pohledy mohou setkat a v tomto spojení zůstáváme několik sekund. Náhle, jako mávnutím proutku,  veškerá jeho energie a vůle opadla, zcela se uklidnil, a jako úplně někdo jiný mi říká: „Aha, ...ty už všechno víš, to je dobře, děkuji.” A otočil se a zmizel v zemi, která se za ním zavřela do původní podoby.

Sice jsem měl pocit, že vím přesně, co mi chtěl říct, ale moje denní vědomí to nedokázalo převést do slov. Pokračuji tedy dále v chůzi vzhůru do kopce po mýtině a najednou, jako ze země, ke mně obr promlouvá a vysvětluje:

„Celé  dění  se smrky a jinými stromy, které jsou napadány kůrovcem v tomto velikém rozsahu po světě, má svůj důvod,  je žádoucí a Bohem dovoleno. Kdyby ho  Bůh nedovolil, nikdy by se nestalo. To je zapotřebí, aby si člověk uvědomil a změnil svůj agresivní vnitřní přístup.

Tím, že lidé nerozumí, co a proč se děje, mi přidělávají moc práce a páchají nedozírné škody.

Stromy, které jsou osídleny kůrovcem, sice ztrácí svoje jehličí i kůru, ale v žádném případě nejsou mrtvé. Mrtvými se stávají až po pokácení.

Kůrovcem napadené stromy žijí, i když se člověk domnívá, že jsou mrtvé. To, že žijí, znamená, že je  v každém stromu přítomna oživující bytost. Její přítomnost, svázaná se stromem, umožňuje jemu i okolním stromům plnit svoje funkce pro tu část země, kde rostou. Stromy s žijící bytostí v kmeni, i přesto, že jsou bez jehličí a kůry, představují nejen vysílač a přijímač nezbytné energie, ale zároveň se podílí na spoluvytváření specifické energetické sítě, ve které jednotlivé stromy tvoří konkrétní energetické uzly zvláštního druhu elektrické energie. Tato energetická síť prostupuje celou zemí a půdou, kde rostou stromy. Je nezbytná pro život a regeneraci života na Zemi, v první řadě půdy a flóry. Kácením stromů se vytvářejí mrtvé oblasti bez pokrytí touto energií. Následná výsadba stromů je nevhodná nebo problematická. Pokud by člověk ponechal kůrovcem napadené stromy stát na svých místech, les si snadno a správně poradí s regenerací, a to zejména v rychlosti, perspektivě, volbě druhů rostlin a nenaruší se energetický nezbytný tok v zemi. Tato energetická síť udržuje také podzemní vodu v dosahu kořenů stromů a rostlin. Po jejím přerušení podzemní voda odtéká jen vlivem gravitace do nižších poloh a ztrácí se nevyužita k životu.  Proto i následné vysazování stromků po kácení se nebude setkávat se zdarem, jelikož nebudou mít dostatek životní energie z půdy a vodu.

Pokud je strom poražen, pokud je kmen oddělen od kořenů, musí se jeho oživující bytost vrátit do duchovního světa rostlin a strom definitivně umírá. Jeho úkol v energetické síti nemůže nikdo převzít a vzniká trhlina, prázdnota, kde i půda je mrtvá a bez života.”

Nyní rozumím, co smrky tehdy myslely tím, že je člověk zabije.

Často vidím na větrem vyvrácených kmenech stromů sedět jejich oživující bytosti. Zůstávají se svým stromem až do úplného konce. Do posledního okamžiku se snaží svůj strom nebo jeho část zachránit k životu na Zemi.

Následující den se mám vypravit opět do přírody, ovšem na jiné místo. Vím, že mám jít konkrétní cestou, ale netuším, jak daleko a proč. Jdu podél polí krajem lesa a snažím se uniknout nepříjemnému větru. Několikrát proto odbočuji z cesty mezi stromy, ale přírodní bytosti mě vždy vrátí zpět a říkají, abych pokračoval dále až k vodě. Jedinou vodou je nedaleký nově vytvořený rybníček, který je napájen povrchovou vodou stékající z polí a okolních luk.

Vítr fouká od otevřených ploch polí, je stále dotěrnější, a mně je jasné, že u rybníčku to nemůže být lepší. Přesto poslouchám hlasy přírody a pokračuji k cíli. Blížím se k hrázi, jdu přes ni a všímám si schodů do vody, na kterých by se docela dobře sedělo, kdyby nefoukal ten rušivý vítr.

Náhle,  jako zázrakem, vítr ustává a všude se rozhostilo teplé bezvětří. Považuji to za znamení, že se mám konečně posadit a začít „pracovat”. Sedě na schodech se zavřenýma očima, vstupuji do světa jemné materie. Tu slyším známý hlas ze včerejška. Černý zemský obr se vynořil ode dna rybníčku a volá na mě: „Pojď za mnou!”

Stojíme spolu u dna a přes kalnou vodu mi v něm ukazuje praskliny.

„Tudy pomalu odtéká voda a mizí nenávratně v útrobách Země, protože tato ještě nedávná polní plocha je lidským zásahem poškozena a není schopná bez stromů a energetické sítě vodu zadržovat a správně fungovat. Je dobře, že takové nádrže na vodu vznikají. Ovšem jejich využití je nedostatečné. Přestože je kvalita vody nevalná, má smysl vodu v krajině zadržovat.”

Uvažuji, jak dnešní setkání souvisí s mým včerejším zážitkem s kůrovcem. Vylézáme z vody a bytost Země pokračuje:

„Člověk potřebuje pro svoje přežití v budoucnosti udělat  ještě jiné věci. Ta pole nad rybníkem, všechna pole, by měla být osázena ovocnými stromy. Různé druhy ovocných stromů mají být vysázeny vedle sebe tak, aby místo polí vznikly husté a rozlehlé sady všemožných druhů ovoce. Pole bez stromů nemají energetickou síť, je to mrtvá půda, která nezadržuje vodu. Ovocné stromy ji oživí tím, že do pěti let vytvoří mezi sebou novou energetickou životní síť, jež  bude přinášet život v podobě plodů stromů. Ty budou udržovat člověka při životě a zdraví. Mladé stromky budou ovšem potřebovat vodu, které je a bude nedostatek. Na zavlažování mají sloužit podobné rybníčky a nádrže, které by lidé měli hojně budovat. První nejméně dvě úrody nových stromků nechejte spadnout, nesklízejte je, nechejte je shnít pod stromy. Stromy jimi očistí půdu a bude se jim dařit.”

Ptám se, zda není lepší na pole vysázet lesní stromy, smrky, borovice, modříny, apod., a rozšířit tak lesní plochy.

„Ne, tam, kde je les, bude les, pokud člověk do něho nezasáhne. Ovoce bude potřeba jako potrava.”

Mám pocit, že jsem slyšel všechno, zemský obr už nic neříká. Pomalu se zvedám a stále v duchovním spojení s ním odcházím stejnou cestou zpět.

„Ty ovocné stromky budou dobře růst, protože bude mnohem více slunce a tepla než dosud. Pokud dostanou dostatek vody, bude vše v pořádku.”

Mezitím přicházíme o kus výše. Pohlížím zpět k rybníku a ptám se, zda mi chce ještě něco říct, protože se nemohu zbavit dojmu, že to není úplně všechno.

„Ano, ještě jedna věc je důležitá. Podívej.”,  a pokynul mi, abych se podíval vpravo. U lesa stojí ukryté včelí úly.

„Podél všech nově vysázených sadů musí stát včelí úly. Včelařství a ovocnářství jsou perspektivní činnosti člověka blízké budoucnosti.”

Ještě se ptám přítele, zda si myslí, že lidé s dnešními ambicemi, zákony, prioritami, takové změny, o kterých tady píšu, udělají.

„V každém případě člověk tyto změny uskuteční. Je jen otázkou času, kdy to pochopí. Taková je budoucnost. Má-li mít člověk budoucnost, má-li mít svůj podíl na budoucnosti, tyto změny provede.”

Poté se loučíme s tím, že v příštích dnech  budeme pokračovat.

Po několika deštivých dnech jsem Kristovými světlými služebníky opět vyzván k procházce. Tentokrát je jedno, kam půjdu, a tak se rozhoduji pro cestu ke svému oblíbenému posedu, abych se mohl v pohodlí jeho nezastřešené dřevěné konstrukce rychle zbavit vědomí těla.

Po cestě míjím zbytky vzrostlého smrkového lesa s několik desítek let dosud stojícími, avšak dílem kůrovce již rezavými, velikány.

„Podívej se, jak bytosti zdánlivě mrtvých smrků horečně pracují pro okolní půdu a rostliny. Téměř celou svojí energií se mohou teď věnovat novému životu v podobě klíčících semínek nebo již malých stromků. Vytvářejí jim dokonalé podmínky pro nový život.”

A vskutku celá půda mezi „neživými“ stromy září oslnivým světlem, jež nyní vyzařují jemnohmotná těla bytostí kůrovcem napadených smrků.

Pokračuji v cestě a zachycuji myšlenku požárů lesů na různých kontinentech v současnosti.

„Jedině člověk je zodpovědný za tuto katastrofu a svojí činností tak začal rychlé a nevratné změny ve vývoji života na Zemi.”

Konečně se šplhám vzhůru na posed. Nabízí opravdu mimořádně pohodlné posezení a dopolední slunce umocňuje zkušenost se Světlem. Kristovi pomocníci na sebe nenechávají čekat. Zavírám oči a v záři naší stálice přijímám další informace:

„Všichni lidé na světě, jedno jaké jsou víry, zda hinduisté, muslimové, buddhisté a jiní, dokonce i primitivní kmeny v Africe, všichni, kteří dnes žijí na Zemi, byli před svým narozením do hmoty  seznámeni se skutečností, že jedinou cestou k Bohu je Kristus, že Kristus je budoucností člověka na Zemi; tou budoucností, ve které člověk najde dokonalou  jednotu a spojení. Toto spojení v jednotě, ke kterému vývoj člověka směřuje, může být jedině  výsledkem duchovního spojení a duchovní jednoty v Kristu. Spojovat jednotlivé články bez duchovní jednoty s Kristem nepovede k úspěchu. Každé spojení, každá jednota, vychází z duchovní jednoty. Pak má perspektivu. Člověk nemůže spojovat jen jednotlivá oka řetězu různé tloušťky, různých materiálů a velikostí bez duchovní jednoty. Kristus představuje život a budoucnost člověka a každý člověk tuto pravdu zná na svojí duchovní úrovni od doby, kdy Kristus vstoupil na Zemi v těle Ježíše z Nazaretu. Aby mělo lidské společenství na Zemi smysl a budoucnost, je nezbytná jeho jednota v Kristu tak, jak o ní psali Petr Chelčický, Jan Amos Komenský a Lev Nikolajevič Tolstoj. Bez odpuštění a lásky nemá člověk budoucnost. Odpuštění a lásku dostává člověk od Boha a Krista jako Milost. Tento závazek musí přijmout za svoji vnitřní kvalitu a vytvořit si tak budoucnost.”

Nastává další den ráno, poslední den, kdy mám, podle slov Kristových služebníků, dostat ještě doplňující informace pro zveřejnění v tomto článku. S odevzdáním si za krásného slunečného rána vykračuji po lesní cestě. Lehce přerostlí světlí trpaslíci mně dvakrát ukazují směr. Na konci vzrostlého lesa mám zahnout doleva ke kraji paseky porostlé malými stromky. Hranici lesa tvoří nádherné vysoké buky. Sotva k nim zabočím, celým tělem mi projíždí  vibrace a mrazení, neklamná známka toho, že se nacházím na správném místě. Všechny buky mě zdraví, srdečně opětuji jejich laskavost. U kraje lesa leží dvě veliké smrkové klády s průměrem bezmála metr a lákají mě k posezení. Ovšem buky mě upozorňují, že si nemám sedat, že mám jít více do lesa mezi ně. Nořím se tedy  hlouběji do porostu stromů a čekám, co se bude dít. Po chvilce se země mezi stromy otevírá a proti mně vylézá starý přítel obr, bytost Země, a hned na mě spouští:

„Chci ti poděkovat a rozloučit se s tebou.” A vrhá se na mě, aby mě objal. Nevím, proč se chce loučit, ale vnímám nějakou nastávající osobní změnu. Obr se ohýbá a nabírá dlaní léčivou černou bahenní hmotu a celého mě jí potírá. Je to dárek, a vysvětluje: „To aby se na tebe nelepila žádná špína.” A všichni, on i bytosti buků, se  dávají do smíchu. Pak mi ukazuje všechny svoje kolegy, další zemské obry, kteří všichni najednou vylézají ze země, kam jen moje oko dohlédne. Jsou jich desítky. Potom se ke mně postaví a ukazuje do údolí:

„Tady jsi žil před čtyřmi tisíci léty. Už tenkrát jsme se spolu znali.”

Po chvíli se atmosféra naplňuje přetékáním života a já a vím, že už musím jít. Pokračuji směrem k domovu ve vděčnosti za takové setkání. Dívám se na svoje nohy, jak levá střídá pravou, a říkám si, že každý krok věnuji Kristu. A skutečně zcela sebe uvědoměle a s přirozeným vděkem za všechno kráčím cestou života. Náhle se ozývá krátký ohlušující hřmot, někdo mě jakoby chytá jemně zezadu za ramena a přímo do ucha mi mužský hlas důrazně polohlasně říká:

„Nikdo, žádný člověk, nemůže jít k Bohu jinak než skrze Krista. Přijetí Krista je jedinou cestou k Bohu. Člověk musí nechat ve své duši probudit k životu ty kvality, kterými Kristus je, které zosobňuje. Tak dojde k transformaci duše, její trvalé přeměně, a teprve  jako taková může předstoupit před Boha.”

Vím, že to je poslední informace, jíž mám tento článek ukončit.