Láska až za hrob

Do domu našich přátel se zatoulaly duše dvou nebožtíků. Od Krista dostávám za úkol jim pomoci; později i napsat jejich příběh do článku.

Vyděšená rodinná přítelkyně mě zpravuje o tlaku na svém srdci v přesvědčení, že za to může duše zemřelého. A skutečně, po krátkém zkoumání potvrzuji přítomnost dvou duší lidí, muže a ženy, za nimiž jsem Kristem poslán, abych jim pomohl.

Už zpovzdálí opatrně a tiše pozoruji neobvyklou situaci. Muž je o více než hlavu větší než jeho žena. Zemřeli krátce po sobě. Oba stojí čelem ke mně, aniž by mě dosud spatřili. Manželka se choulí pod levou paží svého vysokého manžela, trochu se schovává za jeho rozložitou postavu, nesměle a bojácně vykukuje a přitom se jí útlé nohy podlamují v kolenou. Jejich věk odhaduji asi na sedmdesát let, přesto se nezdá, že by byli poškozeni svým stářím.

Pomaloučku vystupuji ze stínu do posmrtného meziprostoru a už předem polohlasem zdravím:

„Dobrý den, jmenuji se Pavel a přicházím vám pomoci. Zemřeli jste; vaše pozemská hmotná těla jsou sice mrtvá, ale vy žijete.“

Žádné odpovědi se mi nedostává, proto svůj pozdrav opakuji a stále se přibližuji, až jsem si jistý, že mě oba vidí. Zastavuji se asi metr před nimi, protože vidím jejich strach, proto znovu vysvětluji:

„Jsem člověk jako vy, jen ještě žiju na Zemi v těle; mé jméno je Pavel a mohu vám pomoci odsud odejít. Je to moje práce, pomáhám lidem najít po smrti cestu.“

Žena se ještě více ukrývá za svým mužem, ale ten se mi jeví výrazně více při vědomí, proto se obracím přímo a jen k němu:

„Můžete říci své ženě, že se mě nemusí bát? Jak se jmenujete?“

„Jsem Vašek a to je Jana,“ vyhrkne ze sebe obří stařík a vystrčí bojácnou křehkou žínku zpod svého ramene;  konečně se mi daří navázat vzájemný kontakt.

„Pojďte se posadit,“ zvu je oba ke stolu, aby se více mohli uvolnit.

Chvíli trvá, než se manželka nechá přesvědčit, že se nemá čeho bát, a pak si skutečně oba sedají naproti ke stolu a visí na mně svými pohledy.

„Mohu vám pomoci opustit toto místo a dovést vás ke Kristu.“

„Jojo, Kristus, toho známe, ano, ano,“ a dívají se vzájemně na sebe, aby si přitakali a podpořili se, že oba vědí, o Kom je řeč.

Stařenka ovšem stále těká svým ustrašeným pohledem po místnosti a vidím, že se jí něco nelíbí.

„Co se Vám nezdá, nelíbí se Vám něco?“ kladu klidně přímou otázku nespokojené nebožce. Ta svým duchovním tělem neustále nervózně pohybuje, jako by do ní někdo píchal jehly, a pokyvuje hlavou. Nakonec mi velmi napjatě a trhaně poprvé odpovídá:

„Je tady málo světla!!“

Vskutku je tu jakési přítmí.

„Tak si přejte více světla, ať se tady rozsvítí,“ snažím se jí chytře poradit.

S pohledem upřeným vzhůru se za pár sekund sama dočká, že se náhle místnost rozjasní, veškeré přítmí mizí a žena se začíná údivně usmívat. Po chvíli ovšem opět upadá do skepse a s pokývnutím hlavou směrem vlevo ke zdi suše konstatuje:

„Tady chybí kamna.“

Manžel jí svírá dlaň a snaží se ji krotit.

Za pár okamžiků stojí u zdi krb a v něm hoří dřevo, plameny zahřívají naši místnost. Žena rychle chápe, že její strach není opodstatněný, a po chvíli si muži postěžuje:

„Škoda, že už nejsme mladí, že?“ a vzhlíží ke své věrné opoře v lítosti.

„Jak byste chtěla být mladá?“ ptám se.

„Přála bych si, aby nám bylo zase dvacet.“

Za okamžik se oba dva mění v krásný mladý pár tak, jak vypadali v dobách svého ztraceného mládí. S touto proměnou se mění i jejich vyzařování a místo strachu a nejistoty se pomaloučku stávají velmi radostnými. Žena to nevydrží, odráží nohama židli od stolu a vyskakuje, oděna do nějakého kroje, vybízí manžela k tanci. Za chvíli se oba točí kolem stolu v rytmu polky.

Zakrátko se sami zastavují, jako by jim všechno najednou docházelo, a začínají si uvědomovat svůj posmrtný stav. Sedají si zase ke mně ke stolu a konečně se vracíme k původnímu smyslu našeho setkání.

„Už bychom chtěli jít ke Kristu,“ obracejí se na mě jednohlasně. Musím si dopřát krátký pohled na ně oba, na jejich probuzení a štěstí, na tu obrovskou proměnu, a cítím velké naplnění.

„Dobře, půjdeme. Chyťte se oba za ruce a postavte se.“

Žena se stává velmi aktivní vůdkyní páru, tedy vidím naprostý opak jejich pozemského stáří. Vyskakuje od stolu a rychle se řadí vedle manžela ve šťastném vytržení, oběma rukama mu pevně tisknouc levou ruku.

Stavím se před ně, čelem k nim, a čekám, až se uklidní. Nyní nastává úplné ticho.

„Teď půjdete ke Kristu. Doprovodím vás až k Němu. Až s Ním budete mluvit, poděkujte Mu, prosím,“ mluvím k nim velmi pomalu a polohlasem. Vnímají posvátnost této chvíle a stávají se vážnějšími. Po chvíli přicházíme ke schodům vedoucím ke Kristovým dvoukřídlým dveřím. S každým schodem v nás roste napětí a vědomí chce explodovat. Náhle se velké dvoukřídlé dveře otevírají a ti dva poprvé spatří Božího Syna. Nikdo z nás pozemšťanů teď není schopen slova, jen vnímáme obrovskou otevřenou a stále se otevírající náruč Lásky. Mladý pár po chvilce mizí ve Světle za otevřenými dveřmi. Poté se ke mně dolů na schody ještě Kristus obrátí svým pohledem: „Děkuji ti.“

Jaká je větší radost pro člověka, než jeho práce pro Boha?