Lesní shromáždění

Vykračuji si po lesní cestě, když se nečekaně před mnou objeví nějaká bytost přírody, vypadala jako malý hubený člověk o výšce asi sto dvacet centimetrů.  Za ním několik metrů se přibližuje druhá postava podobné velikosti a obě zastavují přede mnou a nemohou se vymáčknout, co chtějí. V tom mi v kapse pípnul mobil, nějaká zpráva, a ti dva malí se okamžitě rozutekli. Odtušil jsem, že se této techniky asi bojí nebo jim nedělá dobře, tak jsem telefon ztišil a už jsem si ho nevšímal. Po chvíli se ti dva vrátili, dohnali mě, a stále mi něco chtěli říct, ale nic jsem se od nich nedozvěděl. S každými dalšími deseti ujitými metry jsem pozoroval další a další přibývající bytosti nejrůznějších velikostí, a hlavně všechny spěchaly ke mně. Kam jsem pohlédl, všude byly desítky a desítky, ba dokonce bych řekl i stovky přírodních bytůstek, které se sbíhaly všechny do údolí, na louku, kam jsem se rychle blížil. Na louce v údolí mě všichni tito živí bytostní lesní služebníci obestoupili a jeden přes druhého křičeli: „Musíš nám pomoct, musíš nám pomoct, musíš nám pomoct.“ V tom křiku nebylo zoufalství, nebyla v tom nutnost teď rychle někam běžet a něco udělat, nebylo to zkrátka akutní volání. Jen se všichni dobrovolně shromáždili a skandovali, že jim musím pomoci, a pořád dokola. Nechal jsem je přijít na půl metru ode mě a snažil jsem se jim vysvětlit, že nevím, jak jim mám pomoci, ať mi to řeknou. A oni všichni, kam jen oko moje dohlédlo, shodně rytmicky volali: „Musíš nám pomoct, musíš nám pomoct, musíš nám pomoct.“

Nevěděl jsem si rady, a navíc jsem už spěchal, tak jsem se obrátil v modlitbě na Kristovy světelné pomocníky. Jako by ze slunce sestoupily tři zlaté zářící bytosti. Jakmile je dav uviděl, přestal se o mě zajímat a zamířil k nim. Začala se odehrávat zvláštní scéna. Dav se seřadil a postupovali jeden po druhém ke Světlým. Ti se každého zvlášť jen lehounce dotknuli a jako by mu předali kus Světla. Přírodní bytosti, jsouce takto obdarovány, pomalu odcházely spokojeny. Připadal jsem si jako v kostele při nějaké bohoslužbě. Obrátil jsem se na Kristovy vyslance a říkám jim: „Tak tohle já neumím. Takto jim pomáhat nemohu.“

Jeden z nich, mužská bytost, se na mě otočil a pravil ke mně odzbrojujícím medovým klidným pomalým hlasem: „Ale umíš, můžeš. Musíš jim dát naději, to se naučíš.“

Stál jsem zahanben. Při pohledu na to obrovské shromáždění, jak všichni čekají, až na ně přijde řada, jsem udělal to jediné, co opravdu umím: pomodlil jsem se. Pak jsem poprosil Krista o Světlo a pomoc pro celý dav čekajících bytostí. Světlo se téměř okamžitě začalo snášet na všechno živé. Jakmile prostoupilo jemná těla čekajících, všichni ztichli, zcela se uklidnili, jako by dostali, po čem toužili.

S údivem jsem se otočil na Kristovy světelné pomocníky s otázkou, zda moje modlitba a prosba ke Kristu je to, co ode mě všichni chtěli. Uslyšel jsem tuto odpověď: „Všichni od tebe chtěli ujištění, že se na tebe mohou spolehnout, že jsi jako člověk ochoten jim pomoci. Svým činem jsi je přesvědčil. Víc nepotřebovali.“

Navzdory této krásné odpovědi jsem nebyl se sebou vnitřně spokojen. Nyní jsem musel les opustit, ale vrátil jsem se ještě jednou večer, abych měl čisté svědomí. Na moji prosbu přišli Světlí a několik bytostí přírody. Zdaleka ne všichni.

„Děkuji vám, že jste přišli. Chci vás všechny ještě ujistit, že se na mě můžete kdykoli spolehnout, vždy vám rád pomohu. Jsem s vámi.“

Světlí, jako by znali moji následující otázku, rovnou odpověděli: „Bytostní teď přišli jen někteří a jen kvůli tobě proto, že už všichni vědí, že se na tebe mohou spolehnout a že jsi ochoten a schopen jim pomoci. Chtěli ti udělat radost.“

Udělali. S vděčností jsem poděkoval, rozloučil se a pospíchal domů napsat článek, abych na nic nezapomněl.