Liška Bystrouška

Dnes ráno přijímám výzvu od Krista vyrazit na své oblíbené místo v lese ke kládám na okraji velké mýtiny. Mám se zde s někým setkat a promluvit s ním.

Ještě za bohaté ranní rosy, v záři prvních ranních paprsků vycházejícího slunce, umně kloužu rozmáčenými blátivými stezkami, abych zanedlouho už seděl na hromadě klád tváří v tvář hřejivým paprskům dosahujícím až ke mně skrze mlžný opar nad zbytky lesů.

Hodinu se oddávám modlitbě, spojení s Kristem, a užívám si ticha a samoty. Stále však nenacházím nikoho, kdo by se mnou chtěl mluvit. Až pojednou ze smrkového mlází vychází na cestu přede mnou velmi plachá liška. Poté, co zjistí, že je bezpečno, následuje ji druhá liška, o polovinu menší než ta první. Obě čichají, pobíhají ze strany na stranu a postupují pozvolna směrem ke mně. To se jen tak nevidí. Je mi hned jasné, že setkání začíná.

Žádám je o setkání našich duší. Obě vystupují ze svých liščích těl a ukazují se mému vnitřnímu zraku jako dvě zralé ženy oděné v bílých úborech se sukní a zástěrou. Připomínají mi zdravotní sestry v ambulanci dětské lékařky z osmdesátých let.

„Víme o tobě dávno dříve, než jsi sem přišel. Hlava tě teď bolí z pět gé frekvencí. Naše setkání ti pomůže od bolesti, ale poškození spraví jen Pán. Ale to ty víš. Toto místo, přestože se nachází daleko od lidské civilizace, je silně zasaženo těmi zhoubnými frekvencemi. Proč myslíš, že tu už nejsou stromy? Už sem nikdy nechoď.  Podívej se na nás dvě pořádně, co vnímáš?”

„Vidím, že jste tu úplně samy. Nikoho jiného tady nevidím,” nevycházím z údivu, „navíc se mi setkání s Vámi jeví zcela odlišně od hmotné skutečnosti, že tu v lese vidím dvě lišky. Připadám si jako na poradě vedení nějaké firmy.”

„Správně, žádná jiná zvířata s individuální duší tu nejsou. Zemřela nebo odešla,” stále ke mně mluví starší z lišek, „i já mám letos jen jedno dítě, tohle. Normálně bych porodila tři, ale nikdo z nás dvou na jaře příštího roku už nebudeme ve hmotném těle. Pět gé frekvence ničí i naše astrální a éterická těla, stejně jako éterická těla stromů. Proto je náš hmotný život ohrožen, a lidé jsou na tom ještě hůře. Naší prací zde je dohlížet na to, aby všechna zvířata odešla, aby se tu žádná nezdržovala.”

„A kam odcházejí zvířata? Na jiné místo? Nebo umírají a odcházejí do svého domova ve vesmíru Horus a už se nenarodí?” snažím se stále hledat logiku v zákonech přírody.

„Fyzicky, především, nesmí setrvávat zde v přímém vlivu pět gé frekvencí. Duše člověkem zastřelených zvířat často neumí samy odejít domů, proto i těm pomáháme vrátit se, nebo alespoň přemístit, aby je i posmrtně neničily tolik ty frekvence přicházející z nebe. Mnohé druhy zvířat se už nerodí na Zemi, nikdo už netoužíme po životě v nepřejících podmínkách,” vysvětluje mi Bystrouška, aby ukojila moji zvědavost. Po chvíli zamyšlení ještě povídá:

„Pojď se mnou. Hned. Pospěš si,” volá na mě a obě se svými dušemi rychle přemísťují dolů po mýtině směrem k na dně údolí tekoucímu potoku. U něho se zastavují. Voda teče pomalu, koryto se doširoka rozlévá, a tím činí vodu mělčí a pomalejší. Vidím sluneční paprsky odrážet se v její hladině.

„Pij. Napij se vody z toho potoka,” slyším příkaz liščí dámy v bílém a zcela bez přemýšlení, aniž bych použil své dlaně, skláním hřbet i hlavu a pusou se dotýkám ledové vody.

Ihned s prvním splynutím s vodním živlem, s prvním dotekem a douškem, se mému dalšímu vnitřnímu zraku otevírá náhle nová skutečnost. Jako bych se dostal najednou do zcela jiné reality. Všude kolem mě vidím mnoho druhů zvířat. Vlka, medvěda, jelena, srnce, ale i zvířata z jiných podnebných pásů. Všímám si zebry, lva, hrocha, žirafy. Toto není přece zvířecí domov Horus, tam to znám, v něm přebývají zvířecí duše, ale tohle jsou reálná zvířata v nejlepší kondici. Kde to jsem?

Moje průvodkyně mi vysvětluje:

„Jsi v budoucnosti. Skrze vodu lze cestovat do budoucnosti. Nevidíš budoucnost, ty v ní jsi.”

„Ale vidím tu jen zvířata, nikde nemohu zavadit pohledem o člověka!?” zůstávám naplněn údivem.

„Člověka v budoucnosti nemůžeš vidět. Člověk si svoji budoucnost musí nejprve zasloužit. Každý musí projít zkouškou a jen někteří z lidí budou moci žít v budoucnosti na Zemi s několika málo druhy zvířat, jež nyní poznáváš; a jasně vnímáš, že zvířata v budoucnosti nebudou lidmi týrána, zabíjena, ani pojídána. Člověk si svůj život musí teprve vybojovat. Vybojovat sám se sebou a zvítězit nad sebou. Nyní se rozhoduje, teď jde o všechno.“

Tím moje dnešní setkání se dvěma obyčejnými liškami končí. Od Krista mám za úkol ho popsat v článku. Snad by mohl být poučením každému čtenáři.