Naše dítky
Prvního prosincového mrazivého dne přijímám nabídku od Kristových pomocníků získat další informace a podněty pro nový článek od Matky Země. Vypravuji se tedy za ní skrze obvyklý strom a snažím se vše věrně uchovat v paměti navzdory chladu, který mi od chodidel prostupuje fyzickým tělem.
„Poslední velká světová válka přinesla obrovské utrpení lidstvu skrze lidské děti, jejichž trýzeň hluboce zasáhla jejich duše, jejich duchovní vývoj, a dodnes se všechny tyto důsledky nevyrovnaly a nenapravily. Tisíce dětí byly nuceny těžce fyzicky pracovat, a to nejhorší, co je potkalo a nesmazatelně se vrylo do jejich osudů, bylo oddělení od jejich rodičů, rozdělení rodin, poškození citových vazeb a v jejich důsledku nepředstavitelná bolest duší těchto zubožených dětí. Všechny tyto rodinné tragédie se významně podepisují na osudech celých generací zejména v úpadku lásky v duších všech rodinných příslušníků. Ve 21. století se musí již stát nepřijatelnou skutečností oddělování dětí od rodičů.
Děti v předškolním věku musejí v zájmu svého dobrého duchovního vývoje denně vnímat svoje oba rodiče, matku i otce, jejich vědomí bezpečí skrze rodiče nesmí být ničím narušeno, protože rodiče a rodina představuje zejména pro duše předškolních dětí nejvyšší jistotu, jedinou jistotu, a ve své podstatě nahrazuje dítěti Boha. Rodina se tak stává nejvyšší a jedinou autoritou, zdrojem lásky, bezpečí a života. Mateřská škola nemá být předškolním zařízením pro dočasně odložené děti svěřené do výchovy cizím lidem. Mateřská škola představuje mateřskou výchovu, výchovu zejména mateřskou láskou, první školu, které se dítěti dostává. Taková škola nemůže nebýt školou lásky, lásky mámy a lásky táty k jejich dítěti. Citová potřeba lásky pro duše předškolních dětí je obrovská a bývá naplněna jen z malé části. Děti tak potom vstupují do školky nebo školy jako by nebyly správně a potřebně vyvinuté, a také nejsou. Tato, v jejich duších zející, duchovní díra, která měla být vyplněna láskou od rodičů, se stala obvyklou skutečností a děti s ní dále pokračují ve svých životech, jsouce tak absolutně nepřipraveny na svůj úkol. Neplnění nebo nesprávné plnění duchovních úkolů se stalo obvyklým fenoménem lidské společnosti a získalo status standardu. Vše, co se děje, jeví se jako normální, protože dnes už téměř nikdo ani netuší, jak by měla nebo mohla skutečnost vypadat.
Nesprávná výchova dětských duší do věku šesti let hraje klíčovou roli v osudech celého lidstva, zejména ve snížení potenciálu lásky v duších lidí žijících na Zemi. Tato duchovní kvalita se potom následně projevuje ve všech životních oblastech, a co více, ještě v čase dále klesá.
Rozhodujícím faktorem pro kvalitu lidského života se v dalším dětském školním vývoji stává vztah vyvíjející se duše k sexualitě. Ten se samozřejmě také v čase mění a nabývá různých rozměrů. Právě v oblasti sexuální výchovy dětí se člověk dopouští nemalých chyb.
Sexuální pud je člověku společný se zvířaty. Podobně jako potřeba jíst, zůstává chtíč, a měl by vždy zůstat, vázán jen na tělo. Jako takový je hoden duchovního přístupu, tedy měl by být pozorován jako něco, s čím se lidský duch nemá nikdy ztotožňovat, navzdory obecně přijímané skutečnosti o jeho přirozené potřebě a řadě nejrůznějších metod, jak si ho co nejvíce užít. Všude dnes dostupná pornografie patří k největším ničitelům lidské duchovnosti proto, že vrhá člověka do propasti zcela mimo duchovní vliv, tam, kde se proměňuje ve snadnou kořist pudů, emocí a s nimi spojených entit, jež ho v jeho závislostech ještě podporují. Vymanit se z jejich vlivu a osvobodit svou duši potom vyžaduje nadlidské sebezapření a duchovní vzmach, jenž často nebývá v silách samotných postižených, jež potřebují pomoc, aniž by o tom věděli, a tudíž ji nežádají, setrvávajíce v duchovní agónii. Potřeba sexu, stejně jako potřeba jídla, má být člověkem již plně ovládnuta a setrvávat v moci lidského ducha, nikoli naopak. Podobně jako hladovkou nebo půstem, i vlastní naprostou sexuální abstinencí lze nabýt duchovních sil potřebných k úspěšnému plnění stávajících životních úkolů. Cílem zůstává osvobození ode všeho pomíjivého a lnutí k věčnosti.
Vázanost sexuálního pudu na fyzické tělo ho zařazuje do, lidskému duchu, nebezpečných činností, které mu reálně přinášejí duchovní úpadek, snížení množství lásky v duši a uzemnění. Proto by člověk neměl žít pohlavně bez předchozího obrovského množství lásky ve svojí duši. Pohlavní život se před dvacátým rokem věku stává duchovně vysoce rizikovým, protože brání nabytí a využití duchovního potenciálu. Sexuální vztah muže a ženy zůstává navždy tvůrčím aktem, ať dochází ke vzniku nového života nebo nedochází. Na jemné úrovni jde vždy o vyjádření touhy tvořit nový život. Na této úrovni tvůrčímu aktu odpovídá i jemná skutečnost a s ní také duchovní zodpovědnost každého člověka. Proto má být vždy pohlavní akt spojen s touhou stvořit nový život, dát prostor nové duši narodit se do hmotného světa. Pohlavní akt za účelem pouze momentálního uspokojení skrze tělo lze označit za duchovní zvrácenost a bude stále častěji v nové době lidského vývoje vyvolávat ostré nepříjemné reakce, nemoci, aby si člověk tyto duchovní skutečnosti uvědomil, duchovně je ovládnul a začal podle nich žít.
Tělesné spojení muže a ženy vždy přináší jednotu nejen tělesnou, ale i duchovní. Ve skutečnosti to znamená, že člověk s větším množstvím lásky v duši, na vyšší duchovní úrovni, snižuje aktem svoje množství lásky, klesá ve svojí duchovní úrovni na hladinu lásky člověka, s nímž se oddává sexu. A jelikož jde o dobrovolný akt, akt svobodné vůle a volby, s důsledky se musí každý člověk vypořádat sám a těžce nabývat obětovanou lásku pro svoji duši.
Duchovní sebe uvědomělý přístup k sexualitě může člověku poskytnout účinnou pomoc v sebeovládání, aby snadno nepodléhal tělesným lákadlům. Sebe uvědomění, schopnost odhlédnout, neztotožňovat se s tělem, podívat se na tělo a touhu jako na objekt, naplnit duši láskou k Bohu, to vše se musí stát základem nové sexuální výchovy školáků, aby si neničili svoje životy dříve, než vůbec začnou žít.
Pro správnou a dostatečně hlubokou nezbytnou duchovní práci, nejen v oblasti sebeovládání, nabývá člověku 21. století na nutnosti vyloučení všech živočišných produktů ze stravy a nejlépe úplné osvobození od sledování televize. Vrcholem duchovního ovládání sexuality se potom přirozeně stane sebe uvědomělé plození.
Vznik nového života, života dítěte, nesmí být dílem náhody, neštěstí, nechtění. Láskou k Bohu prosycené duše ženy a muže nechť vstoupí sebe uvědoměle do tělesného spojení. Jejich duchovní úroveň, úroveň lásky v duši, jim nedovolí prožít akt jako zvíře, animálně, kdy se duše ztrácí v prožitku tělesné rozkoše. Naopak, tělesná rozkoš je obětována v sebe uvědomění, v lásce k Bohu, která se člověku, mnohonásobně umocněna, vrací do duše jako jeho vlastní láska.
I dnes, ve 21. století, žije na světě mnoho dětí bez rodičů, žijí v různých společných domovech a ústavech. Pokud muž a žena nemohou mít v tomto životě svoje děti, ať se nepokoušejí otěhotnět nepřirozenými způsoby. Pokud jsou jejich duše naplněny láskou a touží po dítěti, nechť se nezdráhají osvojit si některé cizí dítě z dětských domovů nebo kojeneckých ústavů. Na jemné úrovni bude vždy lhostejný fyzický původ, na duchovní úrovni se stanou právoplatnými rodiči. Často i adoptované děti byly v mnoha předchozích životech vlastními dětmi svých současných adoptivních rodičů. Vlákna osudu vždy spojí správné duše k sobě. Nakonec vždy jde jedině o lásku, kterou má člověk hromadit ve své duši službou Bohu, aby ji mohl dát svým dětem.
Sexualita ovládnutá lidským duchem zboří nepřirozeně vystavěné bariéry mezi lidmi a národy. V důsledku zborcení těchto vnitřních hranic budou moci teprve zaniknout hranice vnější. Lidská společnost se stane připravenou k vybudování nového života na Zemi. Světlo Ducha bude moci konečně zazářit, protože sám člověk se vlastní duchovní prací vymaní z područí animálnosti a manipulovatelnosti, a pozvedne se k Bohu.“