Návštěvníci

Včerejšího odpoledne jsem pocítil potřebu zregenerovat svoje duševní síly rychlou procházkou do lesa. Nic než čistou hlavu jsem neočekával a s vědomím následujících povinností jsem svižně kráčel svojí obvyklou trasou. Necítil jsem ani  potřebu se nějak vybavovat se svými bytostnými lesními přáteli, jen jsem si užíval rychlé chůze jako protikladu mých častých statických tělesných pozic doma.

Když jsem došel ke svému starému smrkovému příteli, pozdravil jsem ho, aniž bych zastavil, a už jsem chtěl pokračovat dále, když slyším sborové volání: „Stůj, počkej, počkej, zastav se.” Trošku neochotně a nedůvěřivě jsem se otočil po směru volání. Za mým starým smrkem, kam až jsem dohlédl, všechny bytosti převážně smrků naráz vystoupily ze svých kmenů a opakovaně jednohlasně volaly: „Počkej, stůj, podívej se, dívej se.”

Se zavřenýma očima jsem se začal soustředit na vznikající obrazy, které byly jako by všemi bytostmi stromů nahlas komentovány. Obloha zežloutla, získala tmavě žlutou,  místy červeno  - černou barvu. Po chvíli se celá začala plnit rychle létajícími letadly. Létala tak rychle, že jsem nemohl ani zaostřit na jejich konkrétní tvary. Stroje měly černou lesklou barvu, různé velikosti, a létaly v obrovském množství tam a sem a při tom vydávaly ohlušující a strach nahánějící hluk a hřmot. Člověk by se chtěl schovat, utéct, ale nebylo kam.

„To jsou mimozemské bytosti z jiných vesmírů tady na Zemi v minulosti.  Nejsou to lidé, mají ovšem hmotná těla i letadla. Tito opakovaně Zemi navštívili, protože jim to bylo v určitý čas vždy umožněno. Nejsou člověkem, nemají  lidského ducha, nejsou tedy schopni citu. Ovládají techniku mnohonásobně lépe než lidé v minulosti i dnes. Žijí výhradně ovládáním všeho a všech. Při svých opakovaných návštěvách na Zemi vstupovali do kontaktu s lidmi a lidé s nimi. Lidé se jich báli a nechali se jimi ohromovat, protože sami neovládali nic z techniky jako oni. Považovali je za bohy. Začali se jim klanět, uctívat je. Mimozemšťané ovládli několikrát celou Zemi, protože jim to lidé dovolili. Nechali se od návštěvníků zlákat příslibem posmrtného života, věčnosti. Mnozí lidé opustili v jejich vesmírných korábech Zemi a nikdy se už nevrátili; zemřeli krátce po vzletu. Nikdy, samozřejmě, žádné věčnosti nemohli dosáhnout s těmito bohy. Tyto mimozemské bytosti žijí na Zemi z toho, co samy nemají, a to jsou lidské emoce jako strach, touha a lpění. Lidé jim tuto potravu dobrovolně vždy odevzdají, a tím si vytvářejí osudová pouta i s nimi. Než se Země pozvedne na vyšší duchovní úroveň, musí se lidé ještě vyrovnat také s těmito pouty, jež sami vytvořili. Proto se ještě naposledy na Zemi setkají tváří v tvář se svými hosty, které v minulosti  tak štědře nakrmili vlastními duchovně nezpracovanými emocemi a také svojí  touhou po moci. Při tomto posledním setkání dostane každý člověk sám za sebe možnost ukázat Bohu, že je stvořen k Jeho obrazu. Nikdo nebude vynechán. Lidstvo má i jako celek  možnost vymanit se navždy z pout emocí a vytvořit ráj na Zemi. Kdo neuspěje, nebude moci na budoucí Zemi žít. Lidé mnohokrát ve své minulosti těmto bytostem zaprodali svoje duše ve snaze mít lepší a snazší život. Teď přijde doba, kdy budou moci dokázat, že se poučili ze svých chyb. Tyto bytosti předaly lidem v minulosti mnoho znalostí z techniky, včetně atomové energie. Země se otřásala v obrovských výbuších a nebýt zásahu shůry, lidstvo by už vyhynulo.

Budoucnost člověka na Zemi  je čistě duchovní, v souladu s Božími zákony. Člověk dneška už má stát v životě připraven složit postupovou zkoušku. Má vědět, komu a čemu musí sloužit a proč. A tak, jsa poučen ze svých chyb z minulosti, člověk prochází tmou, stávaje se sám Světlem. Svým duchovním zrakem přehlíží pozemský život i smrt a spěje ke skutečnému Životu, klenoucímu se jako duha od minulosti k budoucnosti.”