Navždy mrzákem?

Včera večer se přistihuji, že už několikrát a opakovaně doma v různých místnostech vnímám a tuším stejnou duši nějakého zemřelého člověka; jako by mě pronásledovala. Vždy od tohoto vjemu uteču, protože se mi zrovna třeba nechce koncentrovat své duchovní síly nebo mám jinou starost a povinnost, ale do nekonečna utíkat přece nelze.

Až dostávám příkaz od Kristových služebníků, abych tu duši zemřelého člověka konečně odvedl. Pak taková záležitost nesnese odkladu a musím, chtě nechtě, upřednostnit právě ji, přestože se celý den věnuji 350. výročí úmrtí Komenského a popravdě nejsem příliš naladěn na tento druh duchovní práce. Ale poslouchat se musí, proto se značným sebezapřením uléhám a zavírám oči ku pomoci nebožtíkovi.

Jakmile se můj duchovní zrak rozjasní, vidím zřetelně v rohu posmrtného meziprostoru sedět duši nějakého člověka na invalidním vozíku. Musím přijít blíže, abych zjistil, že jde o ženu ve věku asi padesáti let. Už na první pohled je jasné, že trpí nejen fyzickým, ale i těžkým trvalým mentálním poškozením. Sedí s koleny křečovitě tlačícími jedno o druhé, rukama spojenýma celým předloktím a hlavou mírně zakloněnou doprava nahoru. Vypadá strašně zanedbaně, ztrhaně, šaty jako by se praly tisíckrát; jsou sice čisté, ale zjevně velmi staré, jako by sem přišla z velmi vzdálené minulosti. Oči má pootevřené, avšak bez jiskry vědomí, a navíc sebou neustále celá třese v nepřestávajícím rytmu.

Hlavou se mi honí myšlenka, že tento případ nebude jednoduchý a vůbec ne rychlý. Takže nemá smysl spěchat a je třeba udělat si čas a mentální prostor pro tuto práci. S těžkým smířením s náročnou situací se chystám pomoci nebožce, když náhle se odněkud vynořuje duše jiné zemřelé ženy ve středním věku, která na rozdíl od té první působí velmi uvolněně, uvědoměle, ví, kde je a co chce, a také si mně hned říká o pomoc s nalezením cesty z tohoto místa. Tak se mi to líbí, to je aspoň materiál! S tím lze velmi snadno a dobře pracovat. Vidím, že žena se vůbec nebojí a působí velmi vyrovnaně.

A opět ke slovu přichází moje snaha urychlit a usnadnit si práci, a nestydatě prosím ženu o pomoc s první invalidní ženou; že bychom ji prostě a jednoduše společně odnesli i s vozíkem ke Kristu, protože co bych tu s ní dělal. Druhá žena se vůbec nebrání mi pomoci a sama se ihned chápe jedné strany pojízdného křesla, já druhé, a už si ženu odnášíme do Nebe směrem k nebeským dveřím.

Po cestě ovšem jako bych dostal jasný impuls shůry, že taková práce se ode mě přece nechce a že postižená žena musí přijít ke Kristu sama, a je na mně, abych ji k tomu uschopnil. Přirozeně mě přemáhá stud za vlastní vyčůranost a snahu ulehčit si práci. Člověk se pořád musí učit.

Se svojí pomocnicí vracíme vozík i se ženou na své původní místo s tím, že nejdříve doprovodím již připravenou duši, a potom se teprve vrátím k původnímu úkolu. Žena si vykračuje radostně vedle mě a je ráda, že žije a nebloudí. Když dorazíme ke vstupu do Kristova prostoru, dveře se otevírají a Kristus sám si ženu přebírá. V klidu a s úsměvem se všichni loučíme a já se vracím ke své svěřenkyni. Uvědomuji si, že při tomto setkání s Kristem mě už žádný stud nemučí, jako by se nic nestalo, jako bych se neprovinil. On mě totiž ani koutkem oka neodsoudil. Naopak.

A tak konečně předstupuji před třesoucí se ženu v bezvědomí. Sedí tu přede mnou ve svém nekonečném trápení pozemského života, které pokračuje i po smrti fyzického těla. Nevím, jak dlouho takto musela žít, nevím, jak moc musela trpět. Ale asi hodně, když i po smrti těla se nemůže ze svého utrpení osvobodit. Člověk se stává vlastním trápením, které nezná konce. Nyní vím, že jí mám pomoci, to znamená, že to jde. Teď si jsem jistý, že mohu a strašně ji chci probudit k životu, protože v tomto případě si mohu dovolit chtít jí pomoci. Je to vyloženě moje práce a nikdo mi nepomůže, proto do ní mohu a musím dát všechno, celou svoji duši, veškerou svoji lásku, protože jinak to nejde.

Stojím tu před ní. Vypadá jako mrtvá, neživá, jen se celá klepe a trhá sebou jako motor auta. Člověk by snadno uvěřil, že zde není nic k záchraně, k oživení; jako bych měl začít práci, která nemá představitelný výsledek. Přesto tento křehký zmítající se uzlík je člověk jako já. Tady se kroutí v křeči člověk, a já mu mohu pomoci. Ne, já už jsem jeho pomocí. Cítím velkou jednotu s touto duší, duchovní spojení, jež pramení z podstaty duše, kterou je láska.

Svoji levou ruku jí opatrně vkládám pod doprava nakloněnou hlavu, abych ji jemně narovnal. Sotva se mé prsty a dlaň dotknou její tváře, jako by do ženy vstoupil nový život. Před očima se mi začíná dít úžasná proměna. Její hlava se pomaloučku rovná, pleť se začíná vyjasňovat a ztrhané rysy a vrásky mizí. Její tělo se přestává chvět a nabývá nečekaného klidu. Z životem zkoušené a zmučené ženy se pozvolna stává krásná mladice ve věku asi dvacet pět let. I zšedlé vlasy se barví do tmavě hněda. Konečně otevírá oči a jiskry jejího ducha srší na mě a nedá se popřít, že doslova vstává z mrtvých. Usmívá se na mě. Vůbec nemusím nic říkat. Vyskakuje ze svého pojízdného domova, strhává ze sebe všechny staré šaty, výská radostí, skáče po místnosti a s rukama nad hlavou se raduje jako malé dítě. Nepřestává hopsat sem a tam, dokonce slyším její hlas:

„Tak se to vyplatilo, tak se to vyplatilo, tak se to vyplatilo.”

A po několika minutách se vrhá v radosti do mé náruče.

„Počkej, počkej, půjdeme spolu ke Kristu, ano? Chceš?” tykám jí, protože by mohla být mojí dcerou a cítím to i pro ni jako přirozené.

„Ano, na tento okamžik čekám velmi dlouho!”

„Půjdeme ke Kristu. Jsi připravená?” úmyslně narážím na její rozjařenost a nahotu. Na chvíli se zastavuje ve své radosti a uvědomuje si potřebu změny. Za okamžik již přede mnou stojí oděna do nových čistých šatů, které přesně odpovídají jejímu aktuálnímu duchovnímu stavu. Působí velmi přirozeně a radostně a vyzývá mě k odchodu. Ví, kdo je Kristus, ví přesně, za kým jdeme, jako by spolu byli už dávno domluveni, že takto proběhne jejich další setkání. A já jsem jen dělníkem na vinici Páně. Zažívám neskutečně mocný pocit zadostiučinění, vděčnosti a neomezené síly lásky. Té lásky, ze které je stvořena naše lidská duše a kterou máme od Krista. Jedině skrze ni jsme věčně spojeni jako lidé mezi sebou a výhradně jí jsme spojeni s Kristem a oživováni Bohem.