Nebe, peklo, ráj

Dnešní pozvání Kristových služebníků do nitra Země mi pozvedá morálku. Vždy mě naplní nadějí, že to se mnou třeba není tak zlé.

Pospíchám rychle chladným zasněženým lesem a malinko se zmítám v obavě, abych dnes dokázal ustát potřebnou koncentraci a sebeovládání. Jako bych tušil, že to dnes bude náročné a dlouhé.

Svoje tělo opět zanechávám stát na téměř dvě hodiny před kaštanem a poddávám se lákavému a radostnému přivítání Plejáďanů. Ti ihned zjišťují, že nemám patřičně radostnou náladu, a tak mě berou s sebou na své venkovní působiště v nedalekém překrásném údolí. Jejich děti se honí a rozzářeně a šťastně prožívají radost z bílé sněhové pokrývky. I moje duše se neubrání pozitivní změně z jejich přirozeného projevu štěstí, a po chvíli už jsem opět veden zpět do podzemí k jejich bydlišti.

Hle, co to ovšem nevidím? Ihned na začátku vstupu do jejich „města” stojí něco, co mi připomíná velký naleštěný moderní obytný motorový člun. Uvnitř na místě řidiče sedí plejádský „náčelník” a volá na mě, ať si k němu přisednu. Začíná mi být jasné, že tento stroj létá. Ale proč neletím zase s Matkou Zemí?

Jako by slyšel moji otázku, přítel Plejáďan odpovídá:

„Dnes poletíme spolu, protože letíme jen kousek.”

A už se pomalu vznášíme a plynule mizíme z podzemí. Letíme nízko nad zemským povrchem, nad stromy a nabíráme rychlost. Užívám si pohled z výšky, neslyším žádný hluk, můj pilot nic neříká, na nic se neptám. Dalo by se říct, rutinní mise. Cítím se teď  hrozně dobře, jako bych našel, co jsem vždycky hledal.

Pozvolna opouštíme Zemi a míříme do vesmíru. Po chvíli vidím, že naše letová dráha vede přímo k Měsíci, ale jeho povrchu se nedotkneme. Oblétáme ho z velké vzdálenosti a přibližujeme se z jeho odvrácené strany tak, že z výšky  lze vidět v dáli Zemi před Měsícem a také část jeho osvícené strany, která je pro pozemšťany stále stejná.

Pomaloučku klesáme k měsíčnímu povrchu dole pod námi, ukrytému ve stínu. Shora z vesmíru stále vidím částečně i tmavě žlutou osvětlenou stranu. S každým přiblížením se teď mému zraku jeví tato světlá strana Měsíce jako plachta, plátno nebo nějaká tenká dvourozměrná projekce, skrze kterou dopadá světlo na skutečný tmavě šedý kamenitý povrch naší oběžnice. Je zřejmé, že při pohledu ze Země vidíme Měsíc jen jako iluzi, protože ve skutečnosti tak nevypadá; ze Země vidíme pouze jakýsi tenký neměnný žlutý „plátěný“ obraz v odrazu slunečních paprsků.

Z ještě větší blízkosti neuniká mému duchovnímu zraku, že vzadu, za tímto žlutým „plátnem“ na povrchu, se za kameny a skalisky tu a tam krčí a skrývají zvláštní bytosti. Vypadají jako přerostlé černé stíny obřích žab, větší než člověk, s mohutnými černými ocasy. Dokážou stát vzpřímeně na zadních dlouhých nohou, a na hlavě mají špičaté uši. Jako by na někoho čekaly, jako by nechtěly být hned poznány.

Mezitím jsme přistáli ve stínu, aby si nás nevšimly. Vystupuji, abych se podíval více z blízka, ale ihned mě přepadá děsivý pocit úzkosti a nepopsatelný nepříjemný pocit ztráty kontroly nad negativními emocemi, které se chtějí jevit jako moje vlastní. Duše se chce začít utápět v hrůzných děsech, které se ji snaží strhnout, aby jim podlehla. Těžko se lze ovládnout.

„Vrať se zpátky dovnitř!” volá na mě přítel pilot. Samozřejmě a rád ihned poslechnu. Hlavou se mi honí nejrůznější myšlenky. Tohle musí být peklo. Ty bytosti nápadně připomínají obvyklou podobu čertů s rohy. Žlutý jako sirnatý povrch zcela odpovídá pekelnému prostředí. Vidím a cítím zde nemálo trpících lidských duší.

„Tohle je vaše lidské peklo, skutečné peklo.“ vysvětluje dále.

„A proč je na Měsíci peklo?“ ptám se.

„Ty bytosti zde samozřejmě působí z Boží vůle, jinak by se zde nic takového nemohlo dít.“

Napadá mě, zda vůbec člověk někdy na Měsíci přistál.

„Pokud by sem vůbec lidský stroj doletěl, určitě by se nikdo z lidí nemohl vrátit, protože lidská nervová soustava by nevydržela tento přetlak negativních emocí.”  vysvětluje mi Plejáďan.

Mezitím naše vesmírná loď mizí pod povrchem Měsíce v bezpečí jeho kovového stříbřitého středu. Vystupujeme. Zde dole lze cítit příjemné vibrace. Po chvíli se před námi zjevuje ženská bytost, oživující bytost Luny. Je oděná do šatů stejné barvy jako jádro a zevnitř jejího jemného těla vyzařuje nadpřirozeně nádherné uklidňující bělavé Světlo. Zmocňuje se mě neskutečně opravdový pocit, že ji znám celou věčnost. Ona jistě ví, že jsem člověk, já ji jen vnímám citem.

Chvíli stojíme proti sobě a potom se sama ujímá slova:

„Jsem Thiá-Math.”

Nechává mi chvíli na zpracování slyšeného. Moje duše se chvěje; jako by její jméno znamenalo „Jsem Tvá-Matka.” A kde je matka, musí být  i domov. Ale Měsíc na svém povrchu hostí temné bytosti, jak by mohl být domovem? Náhle vnímám v nepříliš vzdáleném  vesmíru za Měsícem jinou, neznámou planetu. Není vůbec vidět očima, jako by splývala s vesmírem, ale zřetelně ji vnímám, její  velikost, zvláštní neprojevenost, a přece skutečnou existenci. Vznáší se zde v prostoru, docela nedaleko, vnímání jejího projevu i záření je nepřirozeně utlumeno, maskováno. Najednou vím, že to tak nebylo vždy, že si ji pamatuji z hluboké minulosti Země, jak září na nebi podobně jako  druhé Slunce. Toto je skutečná Thiá-Math, neznámá planeta.

V ten okamžik se nechává nově poznat i sama ženská měsíční bytost.  Jakoby z nové planety povstává obří žena a svojí gigantickou  postavou tvoří pozorovanou část vesmíru.

„Jsem Thiá-Math, čtvrtá ze sedmi vesmír oživujících  bytostí.”

Ohromen, zírám a nevycházím z údivu.

Po tomto představení jsem i s přítelem z Plejád  přemísťován zvláštním spojovacím tunelem z nitra Měsíce na planetu Thiá-Math. Je to „kousíček.” Náhle se ocitáme ve velmi příjemném světle žlutém Světle planety. Průvodcem nám je nyní paní domácí, tentokrát opět v normální velikosti.

„Máš pravdu, pamatuješ si správně dobu, kdy jsi na obloze vedle Slunce viděl zářit i Thiá-Math. Dnes ji lidé nesmějí vidět, protože nejsou zralí v pokoře přijímat život a Boží vůli. Kdyby ji viděli, zničili by sebe i život člověka.”

A Thiá-Math pokračuje:

„Zde, na Thiá-Math, vidíš mnoho nadpozemského Světla. Po stranách této prostorné světlé chodby se nacházejí příbytky lidských duší čekajících na svoje další zrození na Zemi. Zde nabývají nových duchovních sil, odpočívají, zažívají svoji duchovní přirozenost, učí se. Všechny duše jsou zde roztříděny podle svojí duchovní zralosti. Každý na Zemi zemřelý člověk dříve či později stane tady na Thiá-Math v jejím Světle. To je to Světlo, které vídáš při doprovázení zemřelých lidí a do kterého jejich duše vodíš, aby nebloudily ve hmotě.  Některé lidské duše musejí procházet přes Měsíc, očistec, a setkat se s vlivem jeho temných bytostí. Jejich vnitřní kvalita je k Měsíci přitáhne. Mnozí díky čistotě svých duší Měsíc jen minou bez nutnosti ulpění na něm. Hříšné duše, teprve po očištění od negativních emocí a myšlenek proti Boží vůli, poté co sami stonásobně silněji prožijí svoji vnitřní kvalitu projevovanou v těle na Zemi, a také důsledky svých činů tentokrát na sobě, mohou také stejným tunelem, jakým jste prošli i vy, vstoupit na Thiá-Math. Podmínkou je jejich pochopení, v čem se dosud dopouštějí chyb, aby v příštím životě mohli své pochybení napravit. Sám jsi už takové lidské duše, které jsem za tebou z Měsíce poslala, doprovodil do Světla, a víš o nich. Tady na Thiá-Math připravujeme každou lidskou duši pro další zrození. Plejáďané pomáhají s jejich umísťováním do správných, vhodných, vyvíjejících se lidských zárodků. Vyzrálejší lidské duše se zde na Thiá-Math samy spolu domlouvají na společné inkarnaci, aby mohly snáze a rychleji napravit chyby z předchozího života, které si tady všechny přítomné duše uvědomují. Samy se často chtějí rychle očistit  odčiněním svých pochybení proti Boží vůli ve hmotnosti Země.”

Thiá-Math domluvila. Uvědomuji si, že neustále vyzařuje nesmírnou lásku, která prostupuje celou částí jejího a jí oživovaného vesmíru, který jí doslova je.

Tím moje dnešní vesmírné putování končí. O těchto věcech mám napsat článek a jsem tomu rád, sám bych snadno mohl v proudu života zase leccos zapomenout.