Nedělní zamyšlení

Asi před sedmnácti lety jsem stál v jednom obchodě ve frontě u pokladny, nechápaje, proč ve 21. století musím čekat, abych zaplatil svoje peníze, a znuděně jsem se rozhlížel kolem sebe. U vedlejší pokladny, také v čekajícím zástupu lidí, jsem si všiml staršího pána tlačícího před sebou invalidní vozík, na němž seděla mladá žena. Při detailnějším pohledu bylo zřejmé, že ona mladá paní je nejen fyzicky, pravděpodobně od narození, velmi a trvale poškozena, ale že bude trpět i těžkým mentálním omezením, jsouc odkázána na nepřetržitou pomoc druhých lidí.

Okamžitě jsem pocítil velikou lítost. Představil jsem si sebe nebo moje blízké, že by takto museli trpět, a pocítil jsem vděčnost, že tomu tak není. Snažil jsem se trpící mladé ženě nabídnout soucit a lásku, Světlo. Řekl bych, že jsem tenkrát reagoval vcelku přirozeně. Ovšem k mému překvapení se stalo něco velmi zajímavého.

Náhle se nad sedící zkroucenou mladou ženou mému vnitřnímu zraku zjevila ta samá paní ovšem ve zcela nejlepší zdravotní tělesné i duševní kondici. Byla to její duše. Vyzařovala z ní trochu přísnost, rozhodnost a silná osobnost. Podívala se na mě tak, že jsem se při svých sto devadesáti centimetrech výšky cítil jako malý kluk. Dala mi tři sekundy na vyjití z údivu a potom ke mně klidně, pomalu a jasně pronesla: „Nechci tvoji lítost, nepotřebuji lítost. Jsem šťastná a žiju život, jaký chci žít. Nechej toho.“

Po těchto slovech zmizela do svého křečovitého těla, jehož obličej ani náznakem nehovořil ve prospěch přítomnosti ducha.

Jsa zaskočen, zastyděl jsem se před sebou samým. Chvíli jsem nemohl pochopit, co se stalo a proč. Takové zážitky se vždy dotknou celé duše.

Konečně na mě přišla řada, zaplatil jsem a stanul na čerstvém vzduchu. V hlavě se mi honily myšlenky, ale byl jsem vděčný za tuto zkušenost.

Postupně jsem dospěl k poznání, že lítost, ač se může jevit jako ctnost, jí ve skutečnosti není. Vzpomněl jsem si na češtinu na gymnáziu, kde jsme v rozboru nějakého díla spolu s autorem došli k závěru, že lítost člověka ponižuje.

Ovšem ani to není přesné. Lítost je totiž odsudek, soud. Navíc je to náš soud, který pramení z našich obav a nezakládá se na pravdě. Víme, že nemáme a v podstatě nesmíme nikoho soudit. Soud je z hlediska Světla ducha hřích. Pokud o někom jakkoli smýšlíme, pokud člověka hodnotíme, odkláníme se od Světla. Navíc ubližujeme i odsouzenému; zaprvé soudem nezaloženým na pravdě, zadruhé tím, že každý soud v sobě nese hranice a limity. Těmito hranicemi se snažíme, byť nevědomě, ovládat duši druhého člověka, stanovujeme mu životní prostor, a to nesmíme dělat.

Lítost se v našem případě stává omezující klecí pro duši člověka. Přitom skutečnost je přesně opačná. Politovaná žena zrovna fyzickým a duševním omezením prožívá svůj duchovní růst, expanzi duchovních sil, dělá obrovský skok ve svém duchovním vývoji. To nejlepší, co můžeme dělat při setkání s podobně postiženými lidmi, je nahlížet na ně s pochopením smyslu jejich utrpení a s vědomím, že jejich duše právě sílí ve své světelné neporušené podstatě.

Závěrem se úplně nabízí porovnání s dušemi zvířat, o nichž jsem psal v jednom z předchozích článků pod názvem Zvířata v souvislostech.

Duše vyvinutých zvířat mají stejně jako bytosti rostlin téměř lidskou podobu. Zvířecí duše má svůj temperament a v hlavě rysy zvířete. Zvíře je na úrovni duše zcela člověku podobná inteligentní bytost, která neoplývá jen svými vyvinutými vnitřními kvalitami, jako jsou láska či věrnost, ale je vlastně součástí celé energetické informační říše zvířat a ve své podstatě i rostlin. Díky mnohem delšímu vývoji ve hmotě než člověk, mají duše zvířat mnohem větší moudrost a zkušenosti s životem na Zemi.

Již dvacet let vídám ve vedlejší vesnici u autoservisu hlídacího psa. Jeho tělo je velké a staré, dnes už celé dny polehává u brány. Požádal jsem ho o seznámení. Před mým vnitřním zrakem se objevila jeho krásná, čistá a dobrá duše, o metr vyšší než mé fyzické tělo. Na jejím povrchu bylo možno spatřit nánosy lidských špatností, které za svůj dlouhý život musel ve styku s lidmi prožívat. Při pohledu na ni jsem cítil obrovskou únavu a smutek. Chtěl jsem se zeptat, co je příčinou jeho stavu, a on mi okamžitě odpověděl: „Lidé jsou hrozně zlí.“ Byl velmi vděčný, že na sklonku svého života našel byť u jediného člověka porozumění.

Nenechejme se ošálit tělesnou schránkou duše u zvířat ani u lidí. Připusťme si naši nevědomost, že nevíme, a nesuďme a neničme život.