Není brána jako brána

Ač jsem se domníval, že zveřejněné informace o stromech už byly vyčerpávající a dostatečné, dostal jsem za úkol popsat i jiné svoje zkušenosti a skutečnosti.

Jak jsme si řekli dříve, každý strom je oživován od začátku života svojí bytostí, která s ním roste a je doslova duší stromu.

V přírodě se ovšem mohou vyskytnout výjimečné stromy, zejména letité, staré mnoho desítek či stovek let, které mají v sobě i dvě bytosti, duše. Jsou to opravdu zvláštní stromy, ovšem na první pohled zvenčí nemusí budit žádnou pozornost. V naší zemi jsou mezi “vyvolené” stromy zařazeny jírovce maďaly neboli kaštany, některé lípy a některé duby. Jejich netradiční postavení jim propůjčují nejen třeba dvě oživující bytosti, ale zejména skutečnost, že mohou představovat vstupní brány do jiných světů, a to podle druhu stromu.

Některé kaštany umožnují jemnohmotný vstup dolů do Země do světa bytostí, jež pracují velmi horlivě pro matičku Zemi a ze všech sil se snaží opravit všechno, co se pokazilo, nebo co člověk narušil. Právě  svojí horlivostí připomínají mravence, ačkoli vypadají jako lidé; jsou ovšem neoděny a jednotné tmavší barvy.  Pořád mají něco na práci a nenechají se vyrušovat od plnění svých úkolů. Jsou to takoví malí služebníci Země. Jejich svět je přímo spojen s povrchem Země přes kaštany, kudy proudí výměna informací a je umožňováno spojení s děním pod sluncem.

Při pohledu na vyvolenou lípu se duchovnímu zraku otevírá obrovská díra do Země o průměru kořenového systému stromu. Lze jí snadno vstoupit do podzemního světa zemských bytostí, které se liší od bytostí světa pod kaštanem. Tyto „lípové“ bytosti jsou oblečeny do světlejších šatů, jsou velmi milé a vlídné a čiší z nich laskavost. Jejich svět se nachází nad “kaštanovým” světem, přestože je také pod povrchem Země. I tato vstupní brána je komunikačním kanálem a dýchací trubicí pro Zemi. Všechny paralelní světy jsou mezi sebou propojeny právě těmito vstupními bránami.

Samozřejmě je na Zemi mnoho vstupů do jiných světů, například skrze skály, vodu apod. Všechny jsou spojeny v jeden funkční celek, kde se vše musí dít podle Boží vůle, a o to se také všechny bytosti starají.

Zajímavou bránou je ovšem naše známé Slunce. Jelikož jde o mimozemskou bránu, není snadné se k ní dostat. Naše pozemské bytí je poutáno k Zemi nejen její přitažlivou silou, ale také silou Slunce, jež jako by svými paprsky člověka zatlačovalo do povrchu Země. Vzdorovat těmto dvěma kosmickým silám je doslova nadlidský výkon, zejména pro člověka, který ještě nezemřel a zemřít ještě nechce.

Pokud svým duchem opustíme Zemi a staneme ve Slunci, naše pozemské tělo se začíná pomalu rozkládat;  nezvládá tyto nadzemské vibrace. Slunce je strážce pozemskosti a dohlíží na to, aby skutečně nikdo ze školy Země neodešel nepřipraven pro další život. Jako by říkalo: “Nejdříve se naučte žít na Zemi jako lidé, pak se teprve můžete vydat  ke hvězdám.”

Opustit Slunce směrem dál od Země je z lidské vůle nemožné.  Mohlo by se totiž stát, že člověk zemře a už se nebude moci vrátit; nesplnil by svůj pozemský úkol. A aby se tak nestalo, na to dohlíží strážcové prahu.

Kristus, Boží Syn, tedy část trojjediného Boha, nám ukázal cestu. Cesta odpuštění, lásky, cesta Světla  nás dovede až na kraj vesmíru, protože je to síla, která vesmír nejen oživuje, ale také tvoří.