Není ryba jako ryba

Přijímám za úkol napsat kratičký článek z dnešní procházky kolem nedalekého čtyřicetihektarového rybníku. Krásné počasí přímo láká k procházce na čerstvém vzduchu, a také už nezbytně potřebuji pohyb, jelikož i při práci obvykle ležím se zavřenýma očima.

Blíží se výlov a nelze si nevšimnout pomalu ubývající vodní hladiny, obnažujících se břehů a mělkého dna. Vítr přináší zápach rybiny a bahna. Na léto zůstává jen teskná vzpomínka, do duše se vkrádá chlad přicházející zimy.

Pojednou se, asi čtyřikrát po sobě, s mocným šplouchnutím dostává nad hladinu kapr v celé své délce, aby za sekundu opět zmizel ve svém živlu. Jako by se zastavil film, vidím stále toho kapra nad vodou a je mi jasné, že jsem pozván k setkání s těmito rybami. Taková znamení se zaříznou do duše a nedovolí pochybovat o výjimečnosti situace.

Proto se otevírám svojí duší jemnohmotné skutečnosti podvodního světa ryb, světa lidskému zraku skrytého, trošku tajemného.

Když zapřu své hrubohmotné smysly, mému jemnému zraku se po chvíli zjevují veliké sedmimetrové, jakoby ze žluté barvy vytvořené, vodní panny. Nad hladinou rybníku se jich rovnoměrně vertikálně vznáší asi dvacet. Jako by vyrůstaly z hladiny, dotýkají se jí svými ocasními ploutvemi, ale zbytek jejich těl připomíná obřího člověka. Nemohu nikterak určit jejich pohlaví, jsou obojím, zároveň muži i ženami. Vím, že tyto bytosti představují skupinové duše ryb v rybníku. Nyní se zde tyčí nad hladinou celé rozlehlé vodní plochy ve své světlé žluté barvě jako obři s hlavami otočenými ke mně. Chápu správně, že mi budou něco sdělovat, a jsem připraven je s maximální účastí vyslechnout a podílet se s nimi na světovém dění.

„My všichni víme, že jdeme na smrt, kterou nám člověk opět chystá,” mluví ke mně jakoby všichni jemnohmotní giganti najednou.

„Člověk si opět bere, co mu dávno nepatří. Na co už nemá žádné právo. To, že nezná svoje práva, ho usvědčuje toliko z tragické nevědomosti, kterou se podepisuje do knihy svého života. Neuvědomuje si, že vše se mění, vše se vyvíjí. Tak jako se mění člověk ve svém vývoji, měníme se i my. Naše hmotná těla nejsou stejnými těly jako v minulosti. Tělo člověka prochází také nezbytnými změnami, protože se proměňuje samotná duše člověka. Ta tíhne více ke Světlu, k Lásce k Bohu. Hmotná těla ryb jsou pro hmotná těla lidí v současnosti toxickým jedem. Tento jed zasahuje duši člověka a vnáší do ní hrůznou pečeť nevědomosti. Činy člověka se stávají pro jeho duši oděvem. Podle šatů duše lze poznat každého člověka. Maso ryb i ostatních zvířat vytváří v tělech lidí vězení ducha. Tento duchovní žalář nelze poznat těm, kteří se v něm jako samověznitelé nacházejí. Jed z masa zvířat staví iluzi skutečnosti kolem těch duší lidí, kteří dosud nevidí Pravdu Jednoty Vesmíru a plní svoje hmotná těla masem zabitých zvířat. Dnes každý z lidských duchů předstupuje před svého Pána, aby se přiznal, kým je, a zda je ochoten a schopen svého Pána následovat. My, bytosti zvířat, budeme člověka doprovázet do jeho budoucnosti.“