Není smrt jako smrt

Naše práce nás často zavádí do situací, kdy čelíme výzvám v podobě očisty domovů od temných bytostí nebo také od duší zemřelých lidí, kteří po své smrti z nějakých důvodů nechtějí nebo nemohou odejít pryč ze Země, jak to bývá obvyklé.

Pokud to máme od Krista dovoleno, že můžeme, nebo dokonce máme takovým duším pomoci, pak je obvykle poměrně snadno nabídnutou pomocí ze Země odvedeme. Ovšem často se vyskytnou případy, kdy duše zemřelých lidí nelze jednoduše odvést, protože samy nejsou k odchodu ještě připraveny. Přesto i jim máme pomoci, věnovat se jim, a nakonec je ke Kristu přece odvést.

Dnešní článek má přinést další svědectví o jednom z mnoha případů pomoci zemřelým, kdy lidská duše není ve své svobodné vůli a duchovní zralosti připravena zemřít, opustit tento náš hmotný svět. Kéž mé vyprávění čtenáři přinese povědomí o dějích záhrobních.

Krásná veliká stará chalupa se vyjímá o samotě v podhůří, v údolí nejhornějšího toku řeky Moravy, v blízkosti polských hranic. Dnes slouží k rekreaci, ale ne vždy tomu bylo v minulosti stejně.

Třicet osm temných bytostí odstraníme na dálku bez větších potíží. Je to velké číslo na jeden domov, jeden dům. Lákají je do domovů lidské negativní emoce, nedobré názory, duchovní slabosti.  Důvodem jejich přítomnosti v chalupě zůstávají však duše zemřelých lidí, kterých se tu nachází hned sedmnáct, a nehodlají odsud odejít. Proti jejich svobodné vůli nelze nikdy nic podniknout, proto je důležité, nabídnout jejich vůli možnost změny. Zde přichází moment, kdy nestačí jen modlitby ke Kristu, prosby o pomoc ke Kristu. Zde již vystupuji ze své komfortní zóny a musím se pro pomoc jim nabídnout jako vlastní lidská duše.

Proto nyní na dálku jako vstupuji do světa zemřelých duší v chalupě. Vždy mě dokáže překvapit, že nejsem vnímán, nejsem viděn, přestože stojím svým jemnohmotným tělem před nimi, přede všemi sedmnácti dušemi zemřelých. Jako nově příchozí je zdravím, obracím se k nim, dívám se jim do očí, představuji se, ale žádný úspěch, jako bych byl neviditelný. Pozoruji ty lidi a uvědomuji si, že oni vůbec nevědí, že zemřeli, že jsou dávno mrtví. Jsou rozděleni na dva tábory a křičí po sobě, nadávají si, chtějí se navzájem zabít, vyčítají si všechno možné a každý z nich, každá strana, si nárokuje chalupu jako svůj domov; jedině a výlučně svůj domov, protože na něho mají právo, jak hlasitě vykřikují. Nenávist, hněv, pocity křivdy, nespravedlnosti, to vše představuje bohatě prostřený jídelní stůl temným bytostem.

Do tohoto chaosu, hluku a zmatku nyní vstupuji ve snaze těm duším pomoci a splnit tak úkol od Krista. Abych si získal jejich pozornost, jejich uvědomění, stavím se před každého jednotlivého člověka a se slovy útěchy, maximálním citem a jemností se opatrně dotknu jeho ramen, druhou ruku přikládám na zátylek. On okamžitě přestává mluvit, ustává ve své dosavadní automatické neuvědomělé činnosti a konečně se mi podívá do očí. Znovu se představuji a říkám, že jsem mu a jeho kolegům přišel pomoci. A stejně tak musím učinit u každé jednotlivé duše. Všech sedmnáct teď stojí přede mnou v němém překvapení a nikdo nemluví.

„Přišel jsem vám pomoci odejít z tohoto místa, z tohoto domu, abyste tu nemuseli déle setrvávat. Můžete se mnou odejít ke Kristu, pokud se tak rozhodnete. Vaše těla zemřela už dávno, ale vy žijete jako duše,” začínám k nim promlouvat, ale jsem rychle přerušen.

„My nechceme odejít, jsme tu doma, tady je náš domov,” křičí na mě jedna skupina duší.

„Tohle je náš domov, ne váš, my jsme odtud byli vyhnáni. Lžete,” nenechávají si nic líbit protivníci.

A opět se vede hádka a emoce srší, proto pokračuji v promluvě.

„Všichni jste dávno zemřeli, jste mrtví, nemáte už na Zemi žádný domov, žádná práva. Jste duše a nic nevlastníte. Máte konečně možnost odsud odejít pryč ze Země ke Kristu, za svými přáteli, tak se tu nehádejte a využijte příležitosti.”

Někteří se unaveně začínají hlásit, že by už tedy se mnou šli, ale zdaleka nejsou všichni.

„Pokud chcete se mnou odejít ke Kristu, domluvte se na společném odchodu, musíte odejít všichni najednou. Pomozte si navzájem, přesvědčte se, a dejte mi pak vědět, až budu mít pro Vás přijít. Zavolejte mě, přijdu hned, jakmile budete všichni připraveni.“

S těmito slovy opouštím sedmnáctičlennou skupinu duší zemřelých lidí, abych je nechal se snažit přijmout zodpovědnost za své rozhodnutí, za své bližní, i za domnělé nepřátele. Ať směřují ke společnému cíli.

Druhý den se nikdo neozývá, nikdo mě nevolá, nikdo netouží po mé pomoci. Proto se sám vtírám do jejich společnosti, abych zjistil, jak si moji svěřenci vedou. Navíc mě děsí představa, že budeme spolu řešit jejich odchod další desítky minut, další den, a kdo ví, jak ještě dlouho. Člověk nikdy neví. Je to velmi vyčerpávající práce.

Vstupuji mezi duše do chalupy a vidím, že všechny stojí shromážděny ve shodě k odchodu, až na duše dvou mužů. Jedna patří starci; leží, odmítá se hnout.

„Nemohu se hýbat, ležím tu dlouho, celé tělo mě bolí,” vysvětluje mi děda a ostatní duše přikyvují na znamení souhlasu.

„Všichni si vzpomeňte na svůj život, když jste byli mladí, silní, zdatní. Kolik roků vám bylo?” vyzývám všechny k optimizmu.

„Představte si, že je vám dvacet let, svět patří vám, jste plní energie. Silně se vžijte do té představy. Jste duše, ne těla z masa a kostí. Můžete být tím, čím chcete. Zkuste to všichni, hned. Udělejte to.”

Za okamžik se postupně všichni proměňují v mladíky a mladice, i stařeček vyskakuje ze svého dlouholetého lože a v radosti se objímá se svými přáteli.

Druhý k odchodu neochotný muž je ve středním věku, ale nemládne, nejásá, neraduje se, setrvává v zatvrzelosti a hněvu. Nechce se hnout z místa. Trvá na tom, že tady je jeho domov a že byl vyhnán neprávem. Navíc ho prý odpráskli jako psa. Tuto skutečnost vidím v jeho duši; má pravdu, byl popraven pistolí, ránou do hlavy, kleče na kolenou.

Nyní stojím před zoufalým člověkem. Svoji duši dovedl ke lpění na právu a spravedlnosti, čímž se zřekl Lásky. Navíc nenávidí svoje vrahy, neodpustil jim, nepřijal situaci. Osud i po smrti vyjadřuje jeho přesvědčení, jeho víru. Dívám se mu do očí a náhle dostávám shůry informaci, že on nevěří v Boha, nevěří v Krista. Proto je tam, kde je.

Neumím pomoci člověku, který mi nevěří, který nevěří tomu, co říkám. Nemohu ho nutit jít pryč s ostatními proti jeho vůli.  Proto cítím velkou beznaděj v mém úsilí, a zcela přirozeně se obracím v této situaci v modlitbě i prosbě ke Kristu. Přiznávám Mu, že nevím, co dál mám s touto lidskou duší udělat.

Za okamžik se ovšem stane zázrak. Seshora se najednou pomaloučku k nám do chalupy snáší Kristus. Všichni Ho vidíme a nikdo z nás nepochybuje, že On je Kristus. Oněch šestnáct již připravených duší k odchodu ke Kristu se hluboce přesvědčuje o neskutečné Milosti, jíž se jim právě dostává. Nikdo z nich nepochybuje a pociťují vděčnost, jež je přemáhá. Ani sedmnáctý muž už nepochybuje o Kristu, protože ví, že před ním stojí. Kristus vůbec nemluví. Jen lze vnímat velikou Lásku a vyzařovaní Světla z celého obvodu Jeho těla. Přesto něco není s posledním mužem v pořádku. Dívám se na něho a náhle chápu, co v sobě ještě řeší. Vím, že to s ním musím nyní dotáhnout do konce. Kristus stále mlčky stojí s klidným výrazem a pozoruje naši skupinku.

V duši Sedmnáctého to začíná vřít. Směsice emocí se dere ven. Vnímám jeho hněv, vztek, výčitky, ale také zoufalství, touhu po spáse, jeho slzy.

„Půjdeš už s námi, bratře?” vytvářím otvor pro vypuštění jeho emocí. Vím teď, co bude následovat, a také vím, co teď mám dělat.

„Mě nespravedlivě odvedli z mého domu a zastřelili mě! Vzali mi život! Všechno mi sebrali. Život je nespravedlivý, Bůh je nespravedlivý. Kde jsi byl Ty tenkrát? Proč jsi mi nepomohl, když jsem potřeboval Tvoji pomoc?“ křičí Poslední na Krista s výčitkami a slzami v očích.

A Kristus jen láskyplně mlčí a já vím, že teď přichází moje práce.

„Příteli,” obracím se k Poslednímu,“ kde jsi byl ty, když ti brali domov? Kde jsi byl, když tě zabíjeli? Kde jsi byl, když tě zabili? Kde byla tvoje duše a láska? Kde byly tvé prosby o pomoc ke Kristu? Kde byla tvá víra? Právo a spravedlnost tě oslepily a zbavily lásky. Proč ses neobrátil o pomoc ke Kristu? Proč jsi Ho o pomoc nežádal? Kde jsi byl? Kristus by ti jistě pomohl, jako nyní, kdyby ses na Něho svojí duší obrátil.”

S každým vyřčeným slovem vidím v duši Posledního veliké změny. Světlo se šíří, pohlcuje temnoty duše, a on začíná chápat, rozumět. Začíná pokání. Uvědomuje si pomaloučku, že se mýlil. Připouští si chybu. Dopřávám mu čas, dokud Světlo v jeho duši pracuje, pohlcuje a rozpouští temnotu. Kristus stále stojí před námi a mlčky čeká.

V duši muže zůstává ještě jedna veliká temná skvrna. Vidím ji, soustředím se na ni, a opět náhle vím, o co jde. Vidím, že muž neodpustil svým vrahům, a to mu nedovoluje ještě odejít. Zůstává v něm hrozivá zášť, touha po pomstě, a zejména přetrvávající pocit nespravedlnosti z jeho zavraždění.

„Láska je nad spravedlností i právem. Musíš odpustit svým vrahům, abys zachránil svoji duši, příteli. Ty jsi odsoudil svoje vrahy. Odsoudil tě Kristus? Podívej se, jakou Milost teď všichni zažíváte, jaké Milosti se vám všem dostává, přestože sami jste ani jeden z vás milostiví nebyli. Přesto za vámi i za tebou Kristus přichází, abyste Milost mohli dostat.”

Začíná být vidět, že i tato moje slova v něm velmi pomaloučku rozněcují další Světlo, Lásku. Po delší době nastává další téměř neznatelný zlom v jeho vývoji. Muž připouští odpuštění svým katům. Uvědomuje si Milost, které se mu od Krista dostává, nemůže ji, stejně jako my ostatní, necítit v takové Jeho blízkosti. Přítomnost Krista velmi pomáhá ve změnách duše. Jakmile Poslední připustí potřebu odpuštění svým vrahům, přichází další neuvěřitelná a nepředvídatelná Milost od Krista.

Za duší muže se náhle otevírá časoprostorová brána, vypadá jako obří díra do chalupy, jako by kus chalupy zmizel a vyvstala jiná skutečnost. Z této díry k nám nyní proudí a dýchají na nás čtyři tisíce duší lidí, které on sám zabil v minulých životech. Muž vnímá jejich soud o něm, jejich obvinění, protože i oni se cítí nespravedlivě zabiti jím, uvědomuje si svoji vinu za smrt čtyř tisíců lidí. Chápe teď, že jeho smrt je ničím v porovnání s tím, co sám udělal, za co nese vinu a zodpovědnost. Nyní plně a rychle odpouští zabití svým vrahům, stydí se, kaje se a prosí duše jeho čtyř tisíc obětí za odpuštění.

S jeho odpuštěním svým vrahům přichází nyní odpuštění ode všech čtyř tisíc jím zabitých. A brána do minulosti se zavírá. Konečně se může jako nový člověk narovnat a pokleknout před Kristem v nepopsatelné vděčnosti. Všichni se radujeme v dojetí a vděčnosti z této neskutečné Milosti, jíž jsme nyní svědkové, a pociťujeme vlastní malost před Kristem.

Kristus beze slov otevírá svoji náruč, jako by všem Sedmnácti i mně říkal:

„Pojďte ke mně.”

A všichni společně s Kristem stoupáme ze Země.