Není strom jako strom a není smrt jako smrt
Minulý týden jsem se vypravil do lesa, abych poznal více druhů stromů s jejich bytostmi. Zastavil jsem se u čtyř vysokých borovic a jednu z nich jsem prosil o seznámení. Dlouho se nic nedělo. Náhle z trávy vyskočil trpaslík, posměšně poskakoval kolem mě, a říká, že ony se mnou mluvit nechtějí. Přesto jsem se nedal odradit a pokračoval jsem v prosbě. Po chvíli se před mým vnitřním zrakem v kmeni borovice objevila obryně vysoká tři metry s po zadek dlouhými tmavě rezavými rovnými vlasy. S přivřenýma očima točila hlavou, až jí vlasy vlály a vytvářely průvan. Omluvil jsem se, že ji nechci budit nebo rušit. Vysvětlila mi, že neruším, že s nimi nikdo normálně nemluví, a ukázala také na svoje tři sestry, které vypadaly úplně stejně. Poděkoval jsem, rozloučil se a pokračoval jsem dál.
Následovalo setkání s jírovcem. Stojí osamoceně u louky. Jeho bytost je vysoký muž v nejlepších letech, oblečený v hnědo-zeleném loveckém oděvu s kloboukem na hlavě. V ruce nesl zářivě žluté, malé kulaťoučké ptáky, podobající se puštíkům, a usmívaje se na mě, vypouštěl je do přírody. Když odlétl poslední, došel ke mně a říká mi: „To je náš svět, to koukáš, co?“ Myslel jsem, že se mi to zdá. Napadlo mě, že se ho zeptám na svoji budoucnost, jestli ji bude znát. Ještě jsem ani nezačal mluvit a on už odpovídá: „Na sebe se musíš ptát svého Pána.“ Poděkoval jsem, rozloučil se a pokračoval jsem v chůzi.
O kousek dál v lese stojí vysoký starší modřín. Na moji prosbu o setkání nikdo nereagoval. Až jsem se zalekl, když se za chvíli neochotně vyřítil zjevně vyrušený třímetrový muž z kmene. Rychle jsem se omluvil, že nebudu rušit a už jsem se otočil, že půjdu pryč, když na mě asi z padesáti metrů od malého potůčku volá rusalka: „On teď s tebou nechce mluvit, má starosti s větrem, aby mu nevyvrátil kmen.“ Podíval jsem se nahoru a vskutku, ten den bylo větrno a vítr velmi ohýbal horní část vysokého modřínu.
Poslední mojí zastávkou toho dne bylo moje oblíbené místo na výsluní. Na kraji stojí starý smrk, a tak jsem ho požádal o setkání. Náhle jsem si vnitřním viděním všiml, že o jeho kmen je někdo opřený. Zprvu jsem se domníval, že je to samotná bytost smrku, ale nereagoval na mě. Po chvíli se kmen smrku otevřel a vystoupil skutečný život stromu. O kmen opřený asi 140 cm vysoký mužík se zvedl a pelášil pryč. Smrk mi vysvětlil, že je to bytost, která se stará o tuto část lesa, aby také dobře všechny bytosti přírody spolupracovaly a správně komunikovaly. Našel jsem odvahu a zeptal jsem se smrku, jak prožívají bytosti stromů svoji smrt, respektive co se děje, když kmen umře, vyvrátí se z kořenů nebo ho člověk uřeže. Smrk mi ze svojí laskavosti ukázal obraz, jak to obvykle v komunikaci s těmito bytostmi bývá, který není jen obrazem, ale nese v sobě veškeré informace a člověk ten obraz doslova žije a tím ho i chápe. Sdělit takovou zkušenost popisem bývá někdy značně náročné nebo přinejmenším nepřesné. Přesto se o to pokusím.
První a podstatnou věcí je skutečnost, že bytosti přírody nemají ego. Vždy konají Boží vůli a nikdy nehřeší. Celým svým životem slouží Bohu. Jejich vědomí já neexistuje. I když se projevují jako samostatné bytosti, jsou v podstatě jedním vědomím, jednou bytostí, jedním informačním polem. Co prožívá jeden, prožívají všichni. Jestliže člověk pomůže jednomu, pomáhá všem. A naopak.
Jemné tělo bytostí stromů po smrti fyzického kmene musí zaniknout. Musí doslova zmizet, rozplynout se. Jeho vědomí ovšem splyne se světem bytostí přírody, v tomto případě se světem bytostí stromů. Na vědomí stromu se nic nemění, to je pořád stejné. Takže fyzická ani „fyzická“ smrt není smrtí vědomí. Toto moudré a staré vědomí při smrti těla mizí ze světa hmoty a vrací se do svého zdroje při nezmenšené a nezměněné kvalitě vědomí. Je to vědomí absolutní jednoty, respektive oni neví, že jsou jednota. Oni neznají já, znají jen my. Já rovná se my. Já nikdy neexistovalo, na rozdíl od člověka. Po smrti, po rozplynutí konkrétní podoby jemnohmotného těla se vědomí my v nezměněné podobě vrací do světa svého původu a spojí se s ním. Jako když kapku mléka smícháme s litrem mléka.
Když je potom potřeba dát život a péči novému stromku, částečka celku si vytvoří odpovídající jemnohmotné malé tělíčko, a to se s vědomím celku, s vědomím my, stává duší stromku a roste s ním až do jeho smrti.
Život je opravdu velice složitý, multidimenzionální, ale jeho pochopení je nám lidem možné, protože jsme k tomu od Stvořitele vybaveni. Jsme schopni vše vnímat, rozumět a žít uprostřed všech těch světů jako součást Života a tímto novým vědomím se podílet na jeho chodu ku prospěchu celku. To se od nás a naší změny očekává.