Novoroční materialistické rozhlédnutí
Přesně dnes, stejně jako každý rok prvního ledna, stojí člověk na prahu další roční pouti svým životem.
Sedm miliard lidských duchů, oděných do hrubších záhalů, vykračuje na svoji další cestu ve hmotě. Cesta jednotlivých lidských duší pro letošní rok je vystavěna ze tří set šedesáti pěti dlaždic, a na svojí první z nich se každý z nás dnes nachází. Podle současných duchovních kvalit každé duše a jejích dluhů z minulosti se zbarvuje její dlaždicový chodník. Proto lze vidět chodníky různých barev a sytosti. Duše ve své cestě po dlaždicích automaticky přejímají jejich barvu za vlastní, zbarvují se jako dlaždice, po nichž kráčí životem, že s nimi téměř splývají.
Zároveň ovšem neuniká pozornosti, že mnohé duše nedojdou až na konec, aby přesně za rok mohly pohlédnout do další budoucnosti; jejich současná pozemská cesta skončí dříve. Jiné zase přelétnou v rychlosti celý rok, nevědouce ani, proč a kam směřují. Velké množství duší zakusí opět utrpení pozemského života na duši i na těle. Radosti a štěstí jako by začalo ubývat.
A právě ti z lidí, kteří trpí dlouho a nejvíce, začínají se ve svých duších pozvedat. Jejich směr pohledu se mění, začíná mířit vzhůru, pohyb po dlaždicích osudu se zpomaluje, až se téměř zastavuje. Zastavuje se proto, že už nechtějí pokračovat, nikoli v životě, ale v utrpení. Pomaloučku se v nich rodí uvědomění, že trápení, jež dosud museli zažívat, pramení z jejich barevných dlaždic života. A čím více v nich roste uvědomění pravdy, že sami nejsou dlaždicemi a nechtějí jimi být, ačkoli s nimi dosud splývali, tím více se jejich duše zbavuje dlaždicové barevnosti a nabývá čisté, světlé, žluto bílé barvy.
A jak se stávají světlejšími a uvědomělejšími, ze směru jejich nového duchovního pohledu jim jsou nabízeny k pokládce nové, zcela bílé a lesklé, dlaždice. Z těch si přirozeně staví svůj nový chodník, vedle svého starého barevného, po němž nově jdou každým dnem následujícího života. Nové dlaždice musí zpočátku kopírovat dráhu starého barevného chodníku, protože ta vychází z minulosti jejich majitelů. Počet dlaždic také zůstane stejný, protože čas platí ve hmotě stále. Není podstatné, kudy se jde a jak dlouho, ale kdo jde. Novému člověku mohou být potom postupně k lepšímu změněny i vnější podmínky, a to co do dráhy i délky života.
Vítejme tedy a přijímejme nepříjemnosti, bolesti i trápení jako dobrou příležitost k trvalé duchovní změně. V jejich přijetí není boj, ani ztotožnění s nimi. Je to uznání nutnosti vlastní vnitřní změny. Jestliže nás bolí život, tak proto, že mu určujeme omezení. Život žádná nemá.