O meditaci trochu jinak

Jak často meditujete? Jednou denně? Jednou týdně? Jednou za měsíc? Nebo snad vůbec?

    Někteří lidé čas od času odcházejí do stavu meditace. Mezi těmito změněnými stavy vnímání skutečnosti ovšem žijí světským, racionálním životem, chodí do práce, starají se o děti, a aby ve svých nebo cizích očích vykázali nějakou duchovní aktivitu, uchylují se k meditacím.

    Často ovšem cesta k meditaci u velkého počtu lidí vede přes hlavu, aniž by se dotýkala srdce; srdce zůstává zavřené. Tato cesta není správná, neboť může být a je příčinou řady duševních poruch a zkresleného vnímání skutečnosti. Chceme-li se věnovat těmto příležitostným meditacím, doporučujeme vždy ze všeho nejdříve přenést vědomí z hlavy do našeho duchovního srdce, a jeho přítomností v něm ho otevřít.

    V každém případě je zde veliký rozpor mezi světským životem a vlastním prožíváním v meditaci. Proto by každá sekunda našeho života měla být sama o sobě meditativním prožitkem, kdy vlastní existenci proměňujeme v každém okamžiku v sebeuvědomělé bytí. To znamená, že vždy usilujeme o sebeuvědomění si všech našich myšlenek, emocí a tělesných projevů. To je skutečná meditace.

    Tak nabývá meditace skutečného významu a komplexního přínosu pro celý náš život. Naše duchovní usilování o sebeuvědomělé prožívání ze srdce, ze Světla, nám přinese klid, vyrovnanost, sebekontrolu, schopnost sebeovládání, svobodu a kontinuitu vědomí. Důsledkem je náš neustávající duchovní pohyb vzhůru, ke Světlu, k Bohu.

    Pomocníkem nám může být tichá modlitba, odevzdanost a následně vděčnost a pokora.