O Milosti

Zapomeňme pro tento okamžik na ty lidi, kteří ještě necítí potřebu obracet se k Bohu, protože jsou spokojeni s tím, co mají, jak žijí, a jejichž srdce se oddávají pozemským pomíjivým radovánkám.

Nás dnes zajímá člověk, který se zastavil, pohleděl vzhůru na nebe a pocítil v sobě velkou žízeň po životě. Začal v sobě vnímat touhu po skutečném bytí, opustiv přitom neuvědomělou existenci. Ta touha je sžíravá, protože s sebou nese neukojitelnou lačnost po něčem přirozeném, nadčasovém, trvalém, věčném, a na straně druhé boří vše dosud považované za skutečnost.

Z takové počínající touhy časem vykrystalizuje poznání vlastní neschopnosti něčeho trvalého a věčného sám dosáhnout. Jako by veškeré úsilí bylo k smrti vyčerpávající a přesto marné.

Lidé, kteří v této fázi svého duchovního vývoje nepropadnou beznaději a neutopí svůj žal třeba v alkoholu, zcela přirozeně připouštějí, že postavení člověka je postavením podřízeným jeho tvůrci, tedy Bohu. A náhle se život mění. Do děje života člověka vstupuje nová dimenze, nová kvalita, která ho nutí o sobě pochybovat, připouštět, že ne vše má pevně v rukou a pod kontrolou, a navíc stále více vyžaduje jeho proměnu a odevzdání.

A pomalu pomaloučku se pozemšťan probírá ze spánku a uvědomuje si, že čím více Bohu dá, čím více se Jemu odevzdá, tím může více získat pro svoji duši i život ve hmotě. Přestává žebrat, přestává jen prosit a něco požadovat, protože zjišťuje, že první krok k Bohu je modlitba. Modlitba je ta obrovská touha po odevzdání sebe Bohu, Jeho vůli. Je to absolutní ochota v pokoře splynout s Jeho vůlí. Odevzdání lidské vůle do vůle Boží znamená doslova vymazání jakéhokoli přání, touhy člověka, a podřízení se Stvořiteli.

A nyní, když jsme odevzdali svoji vůli Bohu, pomalu a sebe uvědoměle Mu odevzdáváme i svoji duši a pozemský život. Vše činíme s láskou k Bohu, jinak to snad ani nelze. Přece se nemůžeme odevzdávat takto úplně někomu, koho nemilujeme. Naše odevzdání je absolutní, a tedy modlitba je provedena. Přestože jsme vše, co máme, odevzdali, žijeme. Zůstává nám duchovní vědomí vlastního života s Bohem, prodchnuté jedinou věčnou kvalitou, kterou máme ve svojí podstatě duše od Stvořitele, láskou.

A teprve nyní, v tento bezčasový okamžik úplného odevzdání, jsme vytvořili sebe uvědoměle prostor pro Milost od Boha. Tento prostor nejsou podmínky, protože Milost si nelze podmínit. Je darem. Naopak se právě na tomto místě vztyčuje varovný prst. Jestliže se modlíme a vstupujeme sebe uvědoměle do kontaktu s Bohem a Jeho vůlí, jestliže se Mu odevzdáváme, vyjadřujeme tímto aktem naši vlastní ochotu Mu sloužit a to stále, nikoli jen v modlitbě. Proto veškerá Milost v podobě Světla od Krista je pro všechny lidi zavazující. Bez nadsázky můžeme hovořit o úvěru, kreditu. Bůh nám věří, a proto jsme obdařeni Jeho důvěrou.

Milost si jistě můžeme zasloužit a od Boha ji obdržet, ale pamatujme, že kdo hodně získává, od toho se také hodně požaduje. Nejde vskutku jen o chvilkové odevzdání Bohu v modlitbě, ale o způsob a změnu života. Ta změna se má projevit v našem novém duchovním způsobu bytí, kdy v životě na první místo a s láskou stavíme před sebe vždy Boha. Z této změny vyplyne potom i náš nový postoj k životním situacím.

Je vcelku pochopitelné, že asi ne každému a asi ne hned se podaří prožít modlitbu k Bohu úplně dokonale. Ale člověk nesmí ustat ve své snaze a upřímné ochotě svěřit svůj život do rukou Božích.

Za ty, kteří nemohou, protože jsou nemocní, v bezvědomí, umírají, za děti nebo také za ty, kteří si ještě nevěří a domnívají se, že se modlit ještě neumí, se můžeme pomodlit my sami.