O šípkové Růžence

Dnes se mám vypravit na setkání s přáteli s vlastním tématem, otázkou, která mě zajímá. Jenže mě zajímá všechno, a všechno, co mi nabízejí, vždy také s vděčností přijímám. Nevnucuji se, neptám se, snažím se dělat, co mám, jak nejlépe mohu.

Sedím na posedu s tváří ke slunci, když vtom v mlází pode mnou přistává větší vesmírný člun. Z něho vystupuje Matka Země a Plejáďan.

„Tak co si dnes přeješ?” ptají se mě.  „Můžeš se zeptat na cokoli, co tě zajímá.”

Setrvávám ovšem v rozpacích, přestože čekám tuto situaci. Nejsem zvyklý si říkat, co chci, a teď se dojímám nad udělenou svobodou.

„Tak snad něco, co by lidem trochu pomohlo zbavit se strachu, který všude intenzivně vnímám,” odvažuji se po delším přemlouvání promluvit, „nebo o Komenském, když se blíží jeho výročí narození.”

„Na Komenského je ještě moc brzy,” zní odpověď, „ale mohl bys lidem v článku nabídnout trošku souvislostí v pohledu na současnou situaci s koronavirem.”

Oba přátelé zůstávají stát na svém letadle, takže si jsme ve výšce rovni, protože mohu zůstat sedět pohodlně na posedu a naslouchat. Dnes se nikam nepoletí.

„Už o mně nepiš jako o náčelníkovi, moje jméno je Tobras a znamená Objímám tě,” sděluje mi plejádský pilot, „protože každý člověk ve svojí minulosti prošel mýma rukama, mým objetím, když měl začít svoji duchovní pouť na Zemi ve svém prvním hmotném těle. My, Plejáďané, pomáháme lidem od počátku na Zemi žít jejich hmotný život v hrubých obalech ducha. Bez naší pomoci a práce by člověk na Zemi žít nemohl.”

Poté mi oba věnují obraz před vnitřním zrakem s komentářem.

„Vidíš, kolik světlých lidí v souvislosti s koronavirem září teď svým duchem na Zemi? Jak žalostně málo lidí pozvedá svoji duši vzhůru ke Zdroji Světla. Většina, pod tíhou strachu z nemoci a smrti, s nímž se ztotožňuje, zašlapává svoji duši do bláta temnoty. Místo, aby využili současné kritické situace k duchovnímu postupu, upadá většina lidí ještě hlouběji a vzdaluje se tak svému cíli. Jako by se projevily jejich skryté a dosud neprojevené živočišné sklony. Místo touhy po Světle, touží člověk dneška po hmotě, jídle, zásobách, rezervách, lpí na svých ověřených jistotách. Nyní se začíná odhalovat skutečná podoba člověka, jeho opravdová povaha a duchovní úroveň. Tento strachem prosycený přístup není nic nového u člověka. Vše začíná už v dobách před mnoha desetiletími povinnou vakcinací. Očkování přichází na svět jako dílo temnoty a zvráceného rozumu. Člověk dává vakcíně moc nad svým životem a smrtí. Bojí se o svůj život, stejně jako dnes. Očkování rozšířené po celém světě zpomaluje už tenkrát duchovní vývoj člověka o několik desetiletí. Potřebné zrání lidského ducha se téměř zastavuje. Tato doba zpomalení vývoje představuje dobu největšího temna, které ji potřebuje pro udržení a upevnění svojí moci. Jako by všichni spali, jako v pohádce O šípkové Růžence se celé království oddává blaženému spánku, ovšem nyní přichází probuzení. I ty máš v důsledku svého očkování zpoždění téměř dvacet let. Ano, jako dítě za to nemůžeš, stejně jako žádné jiné dítě. Přesto důsledky povinné vakcinace způsobily posunutí lidského vývoje nad rámec očekávání, a to všude na planetě. Nyní vidíš, že svět, ve kterém teď žiješ, se musel stát nadstavěnou platformou života, která tu být neměla. Ale z Milosti se člověku dostává ještě prostoru a času pro duchovní prozření. Právě proto, že vakcinace je zbraní temnoty a zasahuje neprávem i nevinné, zejména děti, se člověku dostává Milosti, aby mohl rychle dozrát do potřebné duchovní podoby a úrovně. Tato časová prodleva, zpoždění vývoje vlivem očkování, ovšem nezůstává toliko vakuem, ale přeplňuje se důsledky neduchovního chování člověka, které musejí být dnes už projeveny. Nyní má člověk možnost prokázat svoji duchovní vyzrálost. Toho lze jen ztěžka docílit, protože očkování ruší spojení mezi duchem a zkušenostmi, tedy člověk se velmi nesnadno dokáže ze svých chyb poučit, a dále před sebou hromadí špatné důsledky svých činů. To se projevuje i v dnešní pohnuté době v duchovně nezralém jednání lidí, v němž převažují tendence k animálnosti a neduchovní sobecké rozumovosti.”

Matka Země ještě dodává:

„Dnešní prožívané skutečnosti jako koronavirus demonstrují pouze špičku ledovce, který se musí teprve celý odkrýt, aby se na něm člověk mohl projevit ve svojí duchovní nahotě. Země se očistí a tíha vin padne zpět na člověka, odkud vzešla. Kdyby nebylo mocné ruky temnoty, která ve světě pod hrozbou smrti zavedla očkování, svět by byl dnes zcela jiný. Lidé se dnes musejí očistit od svého pochybení s očkováním právě na nemocech, jež nyní přicházejí. Koronavirus, a krize společnosti s ním spojená, nabízí jednu z možností pro člověka současnosti usilujícího o spásu své duše projevit se konečně duchovně, správně, nikoli materialisticky. Člověk nyní ukazuje, jak v sobě zpracoval emoci strachu, která nezaujímá žádné místo v duši člověka budoucnosti. Zde leží klíč ke dveřím zítřka.”