O víře či nevíře v Boha

Na své životní cestě se setkávám se spoustou nevěřících lidí, materialistů, logiků a přesvědčených racionalistů. Všichni chtějí být šťastní, zdraví a mít šťastné a zdravé svoje rodiny. Oni zatím netuší, že život je mnohem složitější a obsáhlejší, že se řídí zcela jinými zákony, než jim jejich smysly a rozum dovolují pochopit.

Pokud se dostanou do situace, kdy zdraví a štěstí nemohou získat žádnou z dosud přijatelných cest, snaží se pochopit alespoň fakt, že naše zdraví odpovídá tomu, jací jsme, a chceme-li současný zdravotní stav změnit, musíme změnit naši současnou kvalitu.

Jenomže jak změnit sebe, jak změnit svoje celý život udržované a posilované postoje a vědomé či podvědomé reakce? To vůbec není snadné. Navíc velmi často se musíme vypořádávat se získaným zatížením nesmazanými a neodžitými vinami od předků, k němuž přidáváme svoje současná provinění proti zákonům života. Samotná naše proměna často nestačí, a abychom svoje duše očistili, je nezbytné, abychom všem lidem všechno odpustili. Zároveň musíme požádat všechny o odpuštění nám samotným. A v neposlední řadě nám musí odpustit naše provinění proti životu sám Bůh. Bez Jeho odpuštění nemáme ani svůj život.

Otázka víry v Boha je u každého člověka jen otázkou času, ničeho jiného. Každý dojde k tomuto poznání. Viděl jsem řadu materialistických duší, které po smrti fyzického těla stanuli tváří tvář Kristu, a ihned pochopily, že se mýlily, ovšem ani poté se některé nekály, nepadly na kolena, některé projevovaly vztek, některé cítily hanbu za svoji nevíru. Ovšem všechny ihned po smrti věděly, že neumřely s fyzickým tělem, že celý život žily ve vlastní lži.

Odpuštění jako cesta ke zdraví a štěstí musí tedy proběhnout od nás třemi směry. Zaprvé naše odpuštění všem lidem, o kterých si myslíme, že nám ublížili. Zadruhé naše prosba za odpuštění od lidí, kterým jsme ublížili my a zatřetí naše prosba k Bohu, aby nám odpustil naše viny proti Jemu samotnému a životu.

Při našem odpuštění nastává obvykle problém, pokud se snažíme odpustit lidem, kteří nám nějak ublížili. V podstatě nemůžeme dost dobře, hluboce, totálně a definitivně odpustit nikomu, o kom jsme přesvědčeni, že je vůči nám vinen. Abychom to dokázali, musíme přijmout do svého vědomí skutečnost, že vůči nám v pravdě nikdo vinen není. Že vše, co se nám děje nebo dělo, bylo působení životních Božích zákonů pro záchranu zejména naší duše, duše našich dětí a naší nejbližší rodiny. A stalo se tak proto, že jsme svým vlastním pochybením proti Božím zákonům, které jsme neznali a ignorovali, postavili vlastní vůli.

A jelikož často nejsme schopni ani naší velkou proměnou odčinit vlastní a rodová nahromaděná provinění, potřebujeme pro sebe a své blízké odpuštění od Boha. A o to musíme prosit.

Denně vidím mnoho Milosti, jež se od Boha v podobě Světla snáší na lidi, kteří ani nic netuší, nejsou třeba ani věřící, ale jejich duše jsou čisté a otevřené Milosti, lásce a pomoci.