Obtěžkáni vinou

Dnes po dopoledních duchovních terapiích jsem zván opět na návštěvu k Plejáďanům. Za vyzvánění poledních zvonů, přerušujícího tok času, mizím v lesním porostu. Celou cestu, asi kilometr a půl, se ještě duchovně nalaďuji, abych vstoupil do jemnohmotného světa v co nejlepším rozpoložení.

Naplněn radostí a optimizmem se zvolna nořím do podzemní říše a blížím se ke světlému podzemnímu městu. U jeho bran mě vítá náčelník a se širokou náručí a úsměvem mi opětuje pozdrav.

„Dnes bych ti chtěl ukázat  naše děti.” povídá ke mně a ukazuje za sebe.

Za ním, na nedalekém rovném prostranství, stojí shromážděno několik stovek bílých, asi metr vysokých Plejáďaňátek. Všechna vyzařují radost ze života, něco horečně jedno přes druhé povídají  a svými baculatými těly setrvávají v neustálém neklidu a pohybu. Přirozeně hledím jednotlivým dětem do očí a nemohu se vynadívat. Jaká čistota, jaká nevinnost se v nich zračí. Jaké pocty se mi dostává, že toto všechno smím vidět.

Stojím, koukám, nechávám na sebe mocně působit tuto převzácnou chvíli.

Pojednou, jako úderem blesku, se mě zmocňuje zvláštní pocit. Můj pocit. Něco ve mně se vzdouvá a do mysli mi vstupuje myšlenka, že bych jim mohl ublížit. Mohu je snad i zabít. Snažím se těchto otřesných myšlenek a strachu zbavit, ale moc mi to nejde. Všechny moje dosud osvědčené techniky pro duchovní práci selhávají. Mám co dělat, abych tíživému náporu a tlaku zevnitř sebe odolal a nenechal se jím zcela pohltit. Říkám si, ne, toto není přece možné, nesmím jim ublížit, jsou tak bezmocní, čistí a světlí.

Malou útěchu nabízí náčelník, když mě zve, abych ho následoval k letadlu, že poletíme nedaleko. Sotva opustíme Zemi, opět na mě stále více a častěji dotírají ty zlověstné myšlenky na smrt těch malých dětí.

„To musíš zvládnout, neboj.” konejší mě můj průvodce a pilot. Těsně před Sluncem ovšem otáčí naše vesmírné plavidlo a vrací se zpět. Když přistaneme na místě, odkud jsme vzlétli, bere jedno z dětí s sebou do kokpitu.

„Poletí s námi. A ty to v sobě vyřeš.” a opět vzlétáme a míříme ke Slunci. Letíme pomalu, přesto se mi nedaří ovládnout tyto smrt přinášející myšlenky. Celá moje duše se zmítá ve strachu a stresu ze selhání. Už nedoufám, že to zvládnu, a přestože se snažím být maximálně bdělý, mé soustředění zůstává nedaleko před Sluncem zbožným přáním. Těsně před stálicí uhýbáme a oblétáme ji zprava, abychom přistáli přímo uvnitř této zářící koule, která nás vítá tmavě šedým vnitřním prostorem. Vystupujeme všichni tři a potkáváme se s nějakými dvěma bytostmi, kterým Plejáďan vysvětluje, že zakrátko zase odletíme, jen co si tu něco v sobě vyřeším. Odsud vidím v okruhu 360 stupňů  celou sluneční soustavu, všechny planety jako z pozorovatelny. Po chvíli, když pozoruje, že příliš ve svém úsilí, zbavit se vnitřní temnoty v duši, nepostupuji, vybízí mě náčelník, abych si bílé malé děťátko vzal do náručí. To také ihned, i když s obavou, dělám. Po několika sekundách se mojí duši začíná ulevovat. Jako by zdroj tmavého proudu těchto zvrácených emocí a myšlenek vytekl všechen do mojí mysli, mého vědomí, a jelikož ho nedržím, mizí v nenávratnu.

„Musíme se vrátit, s dítětem dále cestovat nemohu.” informuje mě pilot a míříme s mláďátkem k Zemi.

Na cestě zpět ke Slunci ještě v mé duši doznívají vzpomínky na tu příšernou zkušenost, ale jakmile jím proletíme skrz, vše ze mě definitivně odpadá a konečně nabývám svojí obvyklé formy.

Ihned po průletu Sluncem zahýbáme doleva a pod úhlem šedesát stupňů rychle prorážíme vesmírným prostorem. Téměř okamžitě vidím na obzoru obrovskou světlou eliptickou mlhovinu, k níž míříme. Za chvíli  se ocitáme přímo v ní; nic jiného není vidět než světle nažloutlý vesmír bez hranic, a také bez jediné planety. Jak zpomalujeme, všímám si kolem nějakých malých zvířat. Vidím pár opic, několik hus a slepic, krávu a jiná zvířata.

Ne, dnes nemám svůj den, to je přece nesmysl. Zastavujeme a vystupujeme do toho zvláštního prostoru, kde kromě několika zvířat nevidím vůbec nic, jen jemně nažloutlé světlo bez zdroje.

Po chvíli se nade mnou snáší obří mužská postava, která tvoří tento vesmír. Pozvolna se zmenšuje, asi abych ho mohl lépe vidět, přesto zůstává nad námi vysoký asi deset metrů. Je celý oblečen v hnědém plášti, má tmavé vousy i vlasy, přísný obličej a nad hlavou mu září modro červený živý hologram hlavy ptačího dravce, přičemž zpola roztaženými křídly velmi volně obepíná mužovu hlavu, jako by ji chránil, a nechává je protažená až k jeho ramenům. Působí dojmem krále s korunou na hlavě. Muž nic neříká, neprojevuje žádné emoce, jen strnule hledí před sebe.

„To je Horus. Stejně se jmenuje tato šestá část stvořeného vesmíru.” vysvětluje mi Plejáďan.

„Jsi v říši zvířat. Ano, svět zvířat je šestou ze sedmi částí světového vesmíru.” konečně promlouvá Horus.

Hlavou se mi začíná honit nepřeberné množství myšlenek. Ovšem za okamžik se před mýma očima zjevují další bytosti, i když ne tak vysoké jako Horus. Všechny vypadají podobně jako on, akorát je odlišuje trojrozměrný živý hologram nad jejich hlavami. Některé z nich nad hlavou září kravská hlava, jiné psí hlava, jako by byly archetypy jednotlivých zvířecích druhů. Navíc se odlišují pohlavími. Žádná z nich se ovšem neusmívá, všechny zůstávají velmi vážné. Mám tolik otázek. Avšak Horus se ujímá slova, ale zní mi tak, jako by zaráz mluvily jednohlasně všechny přítomné bytosti.

„Stojíš v domově všech zvířat. Odtud putují jejich  duše do pozemské hmotnosti a sem se jejich duše ze života na Zemi zase vracejí. Naším posláním a úkolem zvířat na Zemi je chránit a naplňovat  Boží vůli v hrubé hmotnosti Země. Nikdy jsme nebyli a nejsme určeni k potravě lidem. Bez naší přítomnosti na Zemi by člověk vůbec nemohl nastoupit svůj předlouhý pozemský vývoj, protože by se ztratil a nikdy by nenalezl svoji cestu. Zabíjením zvířat člověk přináší smrt, zkázu a utrpení do vesmíru. Zdůrazňuji, že smrt, zkázu a utrpení přinášejí i ti lidé, kteří vlastní rukou nezabíjejí. Pojídáním masa nebo výrobků ze zvířat jsou stejně vinni jako ti, kteří se vražd dopouštějí vlastníma rukama. Každé kuře má svoji vlastní individuální cítivou duši, vnímá bolest i strach. Žádná duše zabitého zvířete se nechce znovu vrátit na Zemi. Navíc požadavky na nová zrození dalece převyšují množství duší k vtělení. Nové zvířecí duše nevzniknou. Místo duší odpovídajících zvířat musejí být vtělovány jiné bytosti z vesmíru jen proto, aby byly úplně zbytečně vystaveny bolestivému a strastiplnému utrpení člověkem. Hrůzu utrpení zvířat a bezvýchodnost situace jsi sám před chvílí zažil vlastní duší po cestě sem k nám ve vztahu k malým dětem Plejáďanů.”

Nestačím se divit, co slyším. Horus pokračuje, jako by vnímal moje otázky v duši:

„Ano, někteří delfíni, některé kosatky a jiné druhy velryb oživují bytosti z jiných světů. Ty sám znáš Andromeďany, jak na Zemi čekají na vhodná vtělení do delfíních těl.”

Vnímám, že tyto bytosti, stojící teď před Horem a přede mnou, nejsou dušemi jednotlivých zvířat. Vypadají totiž jinak. Duše jednotlivých zvířat vlastní lidskou hlavu s rysy zvířete, nevznáší se jim ovšem nad hlavou zvířecí hologram.

„Duše některých zvířat znáš, smíš je vidět a komunikovat s nimi, stejně jako s dušemi jednotlivých lidí. Víš, že duše zvířat jsou mnohem moudřejší než duše lidské, protože moudrost je jim vlastní od Pána. Vždy konají Boží vůli a člověk se má od nich učit. Člověk nesmí pokračovat v zabíjení zvířat, nesmí zabíjet bytosti šesté části světového vesmíru. Jak by vůbec mohl? Téměř všichni lidé si v duších nesou vinu za smrt nesčetných zvířat, za bolest a utrpení, kterou páchají ve vesmíru, v Božím stvoření, a proviňují se tak proti Jeho vůli.”

Stojím tu sám, človíček, přede všemi těmi vznešenými moudrými bytostmi. V duši si nesu svůj díl viny z minulosti za jejich utrpení a smrt, za provinění proti Boží vůli. V duchu se omlouvám. Ne, to nestačí. Nahlas se omlouvám všem přítomným za své viny, i Bohu samotnému. Horus i jeho kolegové se na mě všichni mlčky smutně dívají, nic neříkají. Z jejich pohledu čtu:

„Chlapče, tvoji omluvu nelze přijmout. Rádi bychom ji přijali a odpustili ti, ale to nejde. My tu nejsme od toho, abychom odpouštěli. Každá vina proti Boží vůli musí být odčiněna ve změně jednání. Jedině tak lze svoji vinu napravit. Budeme rádi a vděční, když tvoje změna bude už po všechny časy i tvých dalších pozemských bytí trvalá. Minulost nelze změnit. Lze se s ní vyrovnat, poučit se z chyb a vyřešit příčinu. Vina člověka dalece přesahuje jeho pozemský život, proto jen jeho změna nestačí. Musí se postavit na obranu Boží vůle stejnou měrou a horlivostí, jakou ji v minulosti pošlapával. Zodpovědnost a tíhu si nese každý ve svojí duši zejména vůči svým dětem.”

S vděčností za nové poznání se vracíme zpět domů. Náčelník mi teď  vysvětluje, že moje trápení s negativními myšlenkami a emocemi při kontaktu s dětmi Plejáďanů ukazuje projevy zatížení duše z konzumace masa a výrobků ze zvířat v minulosti. Ve skutečnosti je totožné, jestli zabíjíme zvířata nebo tyto malé děti; vždy bereme život skutečně nevinným bytostem s vlastním inteligentním vědomím, jejichž duchovní úroveň je v současnosti mnohem vyšší než u člověka. To samozřejmě nemůže zůstat bez trestu. Člověk se nebude schopen posunout ve svém vývoji dále, dokud neočistí svoji duši od vin proti Boží vůli jejich pochopením a svojí okamžitou trvalou změnou.

Kéž moje podrobné vylíčení detailů osobního příběhu pomůže mnoha lidem k pochopení, porozumění souvislostem a k rozhodnutí ke změně jídelníčku s vyloučením všech živočišných produktů. Vážnost tématu je mnohem drtivější, než se možná může zdát při pouhém přečtení článku. Jako důsledek konzumace živočišných jídel je třeba ještě uvést sníženou schopnost nebo lépe neschopnost duchovní práce zejména na sobě. Tato skutečnost nikdy není postiženým lidem zřejmá, proto je tak snadné upadat v lehkomyslnost. Nové duchovní vibrace na Zemi navíc nedovolují už současnému člověku dále snášet dopady nevhodné stravy na tělesné zdraví bez nutnosti je akutně řešit. Zejména ne u lidí, od kterých se očekává osobní účast na Boží vůli.